Transcript
PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ B ohmů v sborník
ROČNÍK L i l 1961 Č E S K O S L O V E N S K Á
• Č Í S L O
A K A D E M I E
2 V Ě D
HROBKA BOLESLAVA I I . V BASILICE SV. JIŘÍ NA PRAŽSKÉM HRADĚ (Předběžná zpráva) IV A N B O R K O V SK Ý A U C S A V P r a h a
svatojirské basilice na Pražském hradě bylo nutno v 1. 1959 — 60 provésti stavební úpravy. Tehdy byl podniknut systematický archeologický výzkum celé přístupné plochy basiliky i přilehlých prostor vně basiliky na straně jižní, východní a severní, aby se tak získal ucelený obraz prostředí, ve kterém rostla celá stavba. I když byly terény uvnitř starobylé basiliky poškozeny jednak hrobovými jámami i hrobkami a stavebními úpravami v 19. a 20. stol., lze nicméně říci, že zůstalo dosti neporušených míst, která patří do doby nejstarší, tj. do doby vzniku svatojirské svatyně Vratislavovy a kostela Boleslava II. K málo poškozeným místům patří naštěstí plocha v šíři hlavní lodi před kryptou a barokním schodištěm k hlavnímu oltáři a kněžišti, která byla již od 10. stol. vyhrazena za pohřebiště přemyslovských knížat. Pravděpodobně ve velké míře napomohla tomu zachovaná tradice o tom, že před hlavním oltářem jsou pohřbena první historická knížata — zakladatelé svatyně svatojirské, a z toho důvodu byla tato místa šetřena. Jen v 17. —18. stol. porušily svatojirské abatyše staletý zvyk a daly tam mezi knížecími hroby hloubit hrobové jámy a stavět pro sebe hrobky, které — jak bylo zjištěno — poškodily některé z knížecích hrobů; je také možné, že jiné významné knížecí hroby byly tím i úplně zničeny. Hrobky přisuzované tradicí knížeti Vratislavovi a Boleslavu II. nebyly poškozeny jistě jen z toho důvodu, že byly vyznačeny opukovými náhrobky, postavenými nad hroby a zvýšenými nad povrch dlažby. Ovšem někteří badatelé se domnívali, že kamenné hrobky jsou pouhými kenotafy. 1 Zde věnujeme pozornost hrobce ležící v ose basiliky svatojirské uprostřed před kněžištěm, která je podle tradice udržované v kostele připisována Boleslavu II. Je to známá opuková hrobka s náhrobní deskou z červeného sliveneckého mramoru, která má na východní straně zkosené rohy. Kolem hrobky zřídila abatyše A. Wiedmanová na začátku 18. stol. ozdobnou, pěkně kovanou železnou mříž (obr. 1). Opukový náhrobek Boleslavův byl vystavěn z kompaktního kvádrového zdiva vysokého 90 cm. Opukové kameny základů náhrobku byly profilovány, takže jeho šířka v základech měřila 95 cm, jinak těleso náhrobku nad základy mělo šířku 60—64 cm. Kameny náhrobku měly délku od 45 do 80 cm a jejich výška se pohybovala mezi 45—46 cm. Kvádry byly na vnější straně opracovány a hlazeny; uvnitř náhrobku byly jen hrubě přisekávány a nepřiléhaly k sobě, takže po délce vznikla mezera, široká 6 — 30 cm, vyplněná bohatě profilovanými pozdně gotickými stavebními zlomky, které pravděpodobně pocházejí ze zbořeného vnitřku gotické křížové chodby. Na povrchu náhrobku ležely po celé délce na jižní a severní straně dva opukové hranoly, 182 cm dlouhé, 25 cm široké, a 22 cm silné, a na nich zmíněná deska z červeného mramoru; měla rozměry 205 X 91 x 19 cm. Náhrobek byl založen na vrstvě z malty a kamene, silné 5 — 7 cm, navezené na původní opukovou dlažbu. Ještě před zřízením náhrobku byl ve starší dlažbě, zachované pod jeho východním koncem, vyznačen Boleslavův hrob velkou, jen zběžně opracovanou pískovcovou hrubozrnnou deskou rezavé barvy, na jednom konci odlomenou, dnes 1. K. Guth, Praha, Budeč a Boleslav, Svatováclavský sborník I, 1934, 710.
532
Obr. 1. Celkový pohled od jihozápadu na hrobku Boleslava II. a na její okolí po provedeném výzkumu. Vpravo hrobka knížete Vratislava; uprostřed hrobka Boleslava II., na jejím západním konci opukový základ oltáře. Pod delší stranou hrobky kamenné skříňky s pohřby knížecích dětí, poškozené hrobkou abatyše Judity Eibenštolové.
dlouhou jen 140 cm, širokou 70 cm a silnou 20 cm. Později byla dlažba v kostele zvýšena navážkou a k této zvýšené dlažbě byl patrně nejpozději v 16. stol. (snad abatyší J. Eibenštolovou z Eibenštolu) postaven na pískovcovou desku popisovaný opukový náhrobek. Západní, ulomený konec pískovcové desky klesl hlouběji do slehlého zásypu Boleslavova hrobu. Proto byl při stavbě náhrobku vyrovnán terén podezděním západního konce a větší části delších stran náhrobku cihlami různého formátu, silnějšími a slabšími, spojovanými bílou maltou; také pískovcová deska byla na západní straně olemována stejnými cihlami. Východní konec pískovcové desky přiléhal těsně ke zmíněné staré dlažbě; ta byla zachována in situ v ploše 75 x 65 cm. Poklesla společně s náhrobní deskou směrem západním; pod východním koncem náhrobku Boleslava II. byla o 15 cm níže než maltová podložka pod dlažbou z 20. stol. Zbytky dlaždic jsou z opuky a ukazují původní úroveň staré dlažby ještě z doby před založením náhrobku. Dlaždice mají formát 39 x 22 X 7,5 cm, další dlaždice 30 x 22 X 6 cm. Předpokládáme-li postavení náhrobku nad hrobem Boleslava II. v 16. stol., pak zmíněná dlažba je pravděpodobně buď ještě románská nebo raně gotická. Jednotlivé stejné dlaždice byly nalezeny na různých místech, po celé ploše hlavní lodi kostela a také ve hrobce Vratislavově ze 14. stol. a v zásypu hrobových jam ze 16. stol., na př. u vchodu do kaple Jana Nepomuckého. Podobné dlaždice zjištěny in situ rovněž ve zbytku původní dlažby v kapli P. Marie (dnešní kaple Anenská). Stará dlažba pod východní částí náhrobku Boleslava II. byla položena na maltu silnou 10 cm. Pod ní, na tvrdě stmeleném povrchu rakve, byla navážka hlíny a opuky 20—35 cm. Níže byla hrobová jáma vyhloubena již do tvrdé břidlové skály. Těsně u východního konce hrobové jámy je ve skále žlábek ve tvaru kříže, 55 cm hluboký. Stěny kříže jsou zděny do hloubky z drobných opukových odštěpků. Vnitřní líc zdiva je omítnut bílou maltou jemně hlazeného povrchu, silnou 2—3 cm 533
a velmi dobře zachovanou. Západní rameno kříže bylo poškozeno hrobovou jámou Boleslava II. Kříž byl zapuštěn, jak již bylo řečeno, do rostlého břidlového terénu, jehož povrch byl společně se zdivem kříže vyrovnán vrstvou malty. Tato malta tvořila nejpravděpodobněji nejstarší podlahu Boleslavova kostela. Maltová podlaha se skládala ze dvou vrstev, což je neklamným důkazem, že byla opravována. Při hloubení jámy pro hrob Boleslava II. byla maltová podlaha poškozena. Pískovcová deska nad hrobem Boleslavovým byla kratší než hrobová jáma i s rakví pohřbeného knížete. Z toho důvodu lze vyslovit domněnku, že pískovcová deska je jen součástí původních nejméně dvou náhrobních desek, které byly položeny na hrob dlouhý 290 cm současně s pohřbem. Nad západním koncem hrobu byla pravděpodobně položena deska menší, patrně již ke konci středověku ztracená. Právě ve hrobě nad lebkou deska chyběla, byla tam jen navážka a nad ní základy oltáře. Popisovaná větší deska ležela uprostřed hrobu a svým západním, poškozeným a ulomeným koncem spočívala nad hrobem na tvrdé hlinité navážce, 40 — 60 cm silné a kryjící tmavý, tvrdě slehlý terén, v němž se rovněž začínaly objevovat zbytky dřeva po rakvi. Těsně u západní strany hrobky byly na ploše 130 x 130 cm opukové kameny, zapuštěné do hloubky 35 cm. Plocha těchto opukových kamenů přiléhala k západnímu konci pískovcové desky a k cihlové obrubě kolem desky, na níž spočívaly základy náhrobku. Jsou to zbytky základů oltářní mensy postavené na západní straně náhrobku (obr. 1). Oltářní mensa byla založena pravděpodobně současně se zřízením náhrobku; nelze to však ničím doložit a také nevíme, zda oltář zde nestál již předtím. Oltář byl zrušen až v 19. století. Při rozebírání kamenů oltáře byly nalezeny pod nejspodnější vrstvou opuky v navážce zvířecí kosti: vepřová kopýtka a obratle a také kosti drůbeže. Byly různě promíšeny ve výplni hrobu; jejich výskyt bylo možno sledovat až na dřevěné obrysy rakve, která ležela ještě hlouběji. Patrně byly házeny při pohřbu do hrobové jámy obětiny z masa zvířat, z nichž zbyly kosti. Při odstraňování zásypu hrobu jevily se po celé délce stopy zetlelého dřeva z rakve, 20 cm pod spodkem základu oltáře až k východnímu konci hrobky u poškozeného ramene kříže. Rakev se po vyčištění povrchu ukázala neporušená, přesně 290 cm dlouhá a 85 cm široká; byla vydlabána ze silného oblého dubového 2 kmene, který byl na obou koncích rovně uříznut. Vnitřek zásypu hrobu uchoval zaobleně vyklenutý tvar rakve. Dno rakve bylo na severní a jižní straně po celé délce vypodloženo opukovými kameny. Víko bylo rovněž zaoblené z kmene a velmi zřetelně se oddělovalo od spodku rakve tenoučkou slabou hranou, vzniklou z otisků slehlé navážky. V západní své části bylo víko zborcené, propadlé, čela kmene rakve nebyla stejně široká, západní část 19 cm a východní strana 27 cm; nad dnem rakve bylo čelo 38 cm vysoké (obr. 2). Dno rakve na východní straně bylo 9 cm silné. Výška rakve pod víko měřila 54 cm. Na vnějších stranách kmene, v místech, kde končila vnitřní čela rakve, byly těsně nad sebou vždy dva kované železné kruhy, silné 13—15 mm a 17 mm, zavěšené na petlicích z ohnutého železa, dlouhých 115—165 mm a na koncích zašpičatělých. Hroty některých petlic byly spojeny v jeden hranatý hřeb, jiné petlice byly jen ohnuty ve tvaru U a zatlučeny do rakve ve svislé poloze, aby do otvorů kruhů mohly být vsunuty vodorovné tyče na nesení rakve. Všechny kruhy mají přibližně stejné rozměry, a to 110—137 mm; jen jeden kruh, a to spodní — na západním konci na severní straně rakve — je větší a má průměr 145 mm. Zachovalo se jen šest kruhů (obr. 3); jeden pár na jihovýchodním konci rakve, u pravé nohy kostry, byl odstraněn pozdější kamennou hrobkou knížecího dítěte (obr. 4). Na dně rakve ležely nikdy neporušené zbytky zetlelé kostry v natažené poloze s rukama podél těla, dlouhé 185 —186 cm. Ramena byla výše na zaoblených stěnách, značně zetlelé obratle spočívaly středem dna rakve. Polozetlelá lebka od trupu odpadla dříve než rakev zetlela a byla obrácena obličejem ke dnu při severní stěně rakve. Ze žeber zbyl jen hnědý poprašek ve hlíně. Stehenní a holenní kosti zetlely; při odkrytí byly celé, takže jejich délka byla zaměřena, avšak později se rozpadly a jen jednu stehenní kost bude lze konservovati. Od levého kolena níže 10 cm byl zachován zbytek dolního konce šatu, dvojmo ohnutý, se stopami zelené a tmavé barvy (obr. 4, 5, 6). Při odstraňování výplně uvnitř na západním konci rakve, mezi jejím čelem a místem, kde původně 2. Určil promovaný biolog Emanuel Opravil ze Slezského ústavu ČSAV v Opavě.
534
.
Kl
Obr. 2. Západní konec rakve Boleslava II., čelo rakve a dva železné kruhy na severní straně rakve; odštěpky opuky, jimiž byla rakev vypodložena. Pohled od jihu.
ležela lebka, bylo nalezeno více zvířecích kostí drůbežích a vepřových. Také tu byly skořápky z vajec. Nejpravděpodobněji byla vejce dána do rakve již při uložení těla. Jsou to všeobecně známé obětiny podle zvyků předkřesťanských, trvajících v 10. stol. Vajíčka, kladená do hrobu mrtvému, nacházíme na mnohých hřbitovech té doby u nás i u sousedních Slovanů; rovněž bývají u mrtvých a v zásypech hrobů kosti různých druhů zvířat. 3 Objevení zvířecích kostí pod základy oltáře, jak bylo výše řečeno, nasvědčuje tomu, že obětiny byly na toto místo položeny při pohřbu na povrch rakve a házeny do hrobové jámy; proto je nacházíme i v navážce nad rakví. Je také možné, že některé kosti se během doby tlakem propadly dovnitř rakve. Hrobová jáma, vyhloubená ve tvrdé břidlové skále, byla tvarem přizpůsobena zaoblenému dnu rakve; byla širší než kmen, který byl po obou delších stranách podložen plochými odštěpky opuky, na snímcích velmi zřetelnými — asi proto, aby se za pohřebního obřadu nenaklonil na stranu. Popisovaný hrob Boleslava II. zůstal jediný z knížecích hrobů v basilice svatojirské zachován netknutý, neporušený a nepoškozený. Rakev z vydlabaného kmene svědčí o starobylém pohřebním zvyku, používaném na různých místech evropského kontinentu ještě na začátku doby křesťanské. Nejen při pohřbech knížat ve sv. Jiří a snad i ve svatovítské rotundě, ale také pro hroby zámožnější vrstvy sociálně rozčleněné společnosti se používalo těchto nákladných rakví, jak vidíme z četných příkladů na území Cech a Moravy, v Praze I, v Bartolomějské ulici na pohřebišti obchodníků,4 dále na pohřebišti na Lore3. V. Budinský - Krilka, Slovanské mohyly v Skalici, Bratislava 1959, 10—23. 4. /. Borkovský, Pohřebiště obchodníků v Praze I v Bartolomějské ul., Slavia Antiqua I, 1948, 460—484. Na tomto pohřebišti vyskytují se esovité a košíčkovité záušnice.
535
tánském náměstí,6 na Pražském hradě v královské jízdárně a pravděpodobně také v rotundě svatovítské.8 R. Turek7 odkryl na libickém hradišti dětský hrob, který měl dlabaný rakvovitý příkrov lichoběžníkovitého profilu, končící u lebky řadou kamenů a v nohách kamennou stélkou. Rakve z kmene v různých variantách objevil V. Hrubý ve Starém Městě na Moravě;8 jedna z nich — obr. 7, IV 6 — je podobná rakvi z kmene, v níž ležely neporušené zetlelé kosti Boleslava II. Pohřby v rakvích z dlabaného kmene zaznamenávají z dřívějších nálezů také J. L. Píč, I. L. Červinka a L. Niederle.9
Hrob Boleslava II. nebyl jediným hrobem ve svatojirské basilice, který obsahoval rakev z vydlabaného kmene. Na sever od Boleslavovy hrobky byl odkryt zbytek východního konce podobné rakve, v níž byl pohřben muž se ženou — patrně také příslušníci knížecího přemyslovského rodu. Mimo tyto rakve z jednoho kusu dřeva známe z této doby — ovšem kromě známých hrobek kamenných — i nejrůznější jiné druhy dřevěných, často honosných rakví z prken. 10 Pohřby v rakvích z vydlabaného kmene svědčí o tom, že se příslušníci knížecího rodu řídili, jak je vidět, starým obyčejem, jehož podstata nám uniká a zatím lze ji jen s jistou pravděpodobností vysvětlit. Rakve z vydlabaného kmene jsou, jak již bylo výše řečeno, dávno známé. Vyrobení takové rakve z dubu je dosti pracné a nákladné a vyžadovalo nejen znalosti tesařské, ale i zručnosti. Snad používání těchto rakví bylo výsadou jedinců, jednak z vyšších společenských vrstev, jednak osob zámožnějších. Že v 9. a 10. stol. rakve z kmene jsou používány právě zámožnějšími jedinci,vidíme na pohřebišti v Praze I, Bartolomějské ulici, kde se u koster vyskytují také masivní zlaté esovité záušnice a esovité záušnice z bronzového drátu. Na pohřebišti u královské jízdárny na Pražském hradě byla objevena rakev z vydlabaného kmene, v níž byla pohřbena mladá osoba, jistě zámožná, čemuž nasvědčují i milodary. U nohou stálo vědérko, u boku ležel nožík, na prsou zbytky bronzového plíšku, snad relikviáře a u lebky bylo osm zlacených hrozníčkovitých náušnic, jejichž konce byly stočeny do esovité kličky. Na krku měla profilované a hladké skleněné korále. Méně zámožné vrstvy pravděpodobně používaly k ukládání mrtvých pouze jednotlivých prken, na která byli mrtví položeni, někdy byli též prknem přikryti; v jiných případech nacházíme kostru položenou do dřevěného obdélníkového prkenného rámu. Na pohřebištích tehdejší doby se vyskytuje také velké množství koster bez rakví i prken, uložených pouze do hrobových jam. Z toho je vidět, že na hřbitovech 9. —11. stol. lze podle toho velmi dobře sledovat sociální rozvrstvení společnosti již také podle vzhledu a samotného uspořádání hrobu; honosné rakve patří zámožnějším a významným jedincům tehdejší doby. Příslušníci knížecího přemyslovského rodu, pohřbení ve svatojirské basilice, se rovněž řídili tímto obyčejem, který jistě s křesťanstvím nemá nic společného a jehož starobylost je výše řečeným vysvětlena. Předkřesťanský zvyk kladení obětin mrtvému do hrobu udržuje se ještě dlouho v době křesťanské. Tvrdošíjné trvání předkřesťanských zvyků obětin i u křesťanského knížete Boleslava II., církví tak vynášeného, je překvapující, ale zcela pochopitelné a z historického hlediska velmi poučné. Dokazuje to, že předkřesťanské zvyky při pohřbech v křesťanské svatyni, vlastním to majetku knížete, trvaly i v této časné době křesťanství. V podobných případech byly — jak je vidět — kněžstvem trpěny a nemohly být zakázány nebo vymýceny ani u knížete Boleslava II., nazýva ného církví „Pobožný". Tyto starobylé pohřební zvyky byly silně zakořeněny ve společnosti na přechodu ke křesťanství; církev se nesnažila je zakázat ani u tak honosných hrobů knížat, pohřbených uprostřed svatojirské basiliky na Pražském hradě, před hlavním oltářem. Bylo již řečeno, že na základě tradice udržované v basilice svatojirské je hrob před hlavním oltářem považován za hrob Boleslava II. Zatím nelze ještě zjistit, jak staraje tato tradice. V roce 5. Největší slovanské pohřebiště v Praze na Loretánském náměstí nebylo dosud publikováno. 6. /. Borkovský, Pohřebiště u královské jízdárny na Pražském hradě, AR III 1951, 102. V jednom hrobě bylo 8 zlacených hrozníčkovitých záušnic s esovitou kličkou. 7. R. Turek, Výzkum libického hradiště v r. 1950, Arch. Rozhl. III 1951, 201. 8. V. Hrubý, Staré Město, 65—66, obr. 6, IV 4, obr. 7, IV 5, 6. 9. L. Píč, Slov. starožit., III 1, 1900, 76, Radim, 343, Perno u Kopidlna, také esovité záušnice. /. L. Červinka, Slované na Moravě, 140, Skalice. L. Mederle, Život starých Slovanů, I, 1911, 354. 10. V. Hrubý, Staré Město, Praha 1955, obr. 4, 5, 6, 7.
536
Obr. 3. Šest železných kruhů z rakve Boleslava II. Jejich uspořádání po dvou ze shora dolů odpovídá jednotlivým stranám rakve.
1959 byly při archeologickém výzkumu objeveny uprostřed hlavní lodi kostela svatojirského zbytky základu zdiva čtvercového půdorysu, zapuštěné do břidlové skály. Při studiu zmíněného zdiva ve spojení s půdorysem basiliky se ukázalo, že objevené zdivo náleží nejspíše starší stavbě, kterou může býti jen původní kostel Vratislavův z 1. 915—920. Hrob na východ od kostela Vratislavova byl založen v kostele mladším, který bulla papeže Jana XII., citovaná Kosmou, nazývá „kostel nový". Tento nový kostel byl přizděn ke staršímu Vratislavovu kostelu. Je proto oprávněna domněnka, že uprostřed mladšího kostela byl uložen do hrobu jeho zakladatel, kterým podle zpráv byl Boleslav II., neboť bylo zvykem, že zakladatelé kostelů byli pohřbíváni ve středu svých kostelů. Kostel Vratislavův byl přestavěn Boleslavem II. na kostel nový a větší patrně ještě před cestou Boleslavovy sestry Mladý se žádostí k papeži do Říma. Podle slov Kosmových „naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši" (překlad K. Hrdiny). Nový kostel, o kterém je zmínka, byl vystavěn Boleslavem II. ještě před založením pražského biskupství,11 tj. před r. 973, nejspíše proto, aby kněžna Mlada mohla v Římě podat zprávu, že nový kostel již stojí, takže nejsou překážky proti založení biskupství a snad také kláštera. Starý kostel, vystavěný Vratislavem, tomuto účelu — jak je vidět — rozhodně nevyhovoval. Boleslav II. z kostela Vratislavova zbořil jen to, co překáželo stavbě nového kostela; na jeho 11. B. Bretholz, Cosmas von Prag, 1928, 42 (XXII), ,,Et ad ultimum dominus papá suorum cardinalium consilio, immo volens nove ecclesie benigno subvenire suffragio, consecrat eam abbatissam mutato nomine Mariam". — V textu překlad K. Hrdiny, Kosmova kronika česká, 1949 (22), 47. — Zakládací listina o pražském biskupství a svatojirském klášteře, vydaná papežem Janem XII., je již od starších badatelů považována za-padělanou a takovou ji podal Kosmas. O tom více viz: R. Urbánek, Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor, Praha 1947, 147 a n. Text pravé listiny je zachován jen v citátu z r. 1465 u Hilaria Litoměřického.
537
Obr. 4. Kostra Boleslava II. po odstranění výplně rakve, zbytku náhrobku a staré dlažby. V jihovýchodním rohu rakve kamenná hrobka knížecího dítěte, vlevo čelo vydlabaného kmene, nahoře kříž vyhloubený ve skále. Pohled od západu.
východní straně přistavěl loď se třemi apsidami. Prostřední apsida, která se neuchovala, stála patrně v místech, kde je dnes krypta pod hlavním oltářem. Existovala-li tato apsida, nebyla půdorysně zděna do hloubky, ale přečnívala o něco více k východu než dodnes zachované dvě menší postranní apsidy. 12 V místech, kde je schodiště do krypty, je těsně pod dnešní dlažbou a stupni schodů neporušeně až ke vchodu do krypty zachována původní břidlová skála. Kostel Boleslavův není půdorysně podobný basilice svatovítské, vystavěné později knížetem Spytihněvem na místě rotundy knížete Václava. 12. Domněnku o existenci kratší hlavní apsidy vyslovila dr. A. Merhautová-Livorová z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, která o půdorysu basiliky svatojirské připravuje zvláštní práci. 538
Nevíme, zda v kostele Boleslavově stál v hlavní apsidě oltář, jak to bývá zvykem; avšak od vnitřku apsidy něco dále k západu byl zmíněný již kříž, zahloubený do skály uprostřed před dnešním barokním schodištěm (obr. 6). Zahloubený kříž měl stěny zděné z opukových odštěpků;
Obr. 5. Celkový pohled od jihu na kostru Boleslava II. s rakví a železnými kruhy na obou jejích koncích; na pravé straně čelo rakve. Uprostřed zlomky opuky, jimiž byla vypodložena rakev.
vnitřní povrch zdiva byl velmi dobře vyhlazen bílou omítkou. Odstín bílé omítky není v době románské na Pražském hradě dosud znám, proto na začátku výzkumu nebylo jasné, jak starý je tento objekt. Nejdříve byl totiž objevenjen otvor východního konce zmíněného kříže, a to jen z toho důvodu, že celá opuková hrobka i s mříží kolem ní stála ještě na místě. Ze začátku se myslelo, že je to otvor samostatně vyhloubený ve skále a obezděný pro dřevěný kříž, který podle novověkých zpráv stál na východním konci hrobky Boleslavovy a byl součástí základu oltáře sv. Kříže, objeveného na západní straně hrobky. Po odstranění náhrobku se při podrobnějším prozkoumání celé plochy ukázalo, že dříve objevený otvor je jen východním koncem jednoho ramene kříže. Kříž není pravidelný, jednotlivá ramena mají různou délku, ale stejnou hloubku. Délka obou ramen kříže od S. k J. je 131 cm. Západní rameno kříže bylo poškozeno jámou pro hrob Boleslava II., jižní jeho strana odstraněna pozdější dětskou opukovou hrobkou, vsunutou na jihovýchodním konci rakve Boleslavovy (obr. 4). Délka severní strany západního ramene je 28 cm, jižní jeho strana, poškozená opukovou hrobkou, je dlouhá jen 12 cm; celá zachovaná délka kříže od Z. k V. je 94 cm, skutečnou délku udat nelze. Bílá omítka a znamenitě promíšená malta, k jejíž přípravě se bohatě použilo vápna, také sváděly k výkladu, že vyhloubený útvar kříže, jehož význam byl nejasný, nepatří době předrománské, ale době značně mladší — gotické nebo ještě pozdější. Kříž vyhloubený do skály uprostřed kostela zatím nemá analogie z českého prostředí. V této podobě vyskytl se poprvé u sv. Jiří (obr. 6). V přístupné literatuře jsem zjistil podobné útvary kříže ve svatyních — v hlavní lodi před oltářem a také v baptisteriích — na území dnešní Jugoslávie a bývalého Norika, v Řecku před hlavním oltářem, a to kříž obyčejný a také kříž ve tvaru T, 539
dále v Chersonu a na Tauridě. Zmíněné útvary kříže mají funkci pisciny — křtitelnice.13 Na základě těchto analogií můžeme také zahloubený útvar kříže v kostele sv. Jiří považovati za piscinu — křtitelnici, zřízenou při založení kostela jeho zakladatelem.14 Snad Boleslav II. chtěl, aby zvětšený nový kostel sloužil nově zřizovanému pražskému biskupství, a proto také před hlavním oltářem postavil křtitelnici; vyslovujeme tuto hypothesu jen jako pomůcku pracovní. V. Novotný praví, že biskupství platí za soukromý podnik knížete, jenž v biskupovi vidí téměř svého kaplana. 16 V době Boleslavově i před tím měli právo křtu jen biskupové v kostele biskupském anebo pověřovali někoho z kněží tímto právem. Právo toto postupně přechází na další významnější kostely a pak teprve ve 13. stol. všeobecně na všechny kostely. Křtitelnice s piscinou ve středu kostela posunuje se pak k západnímu konci kostela a mění se na obvyklé křtitelnice z kamene anebo kovu, stojící nad úrovní dlažby16. Obvykle jsou známy křtitelnice — baptisteria jako zvláštní stavení spojená s kostelem aneb vedle kostelů. Boleslavův nový kostel sv. Jiří, větší než rotunda knížete Václava, byl možná zamýšlen Boleslavem jako kostel biskupský, nestal se jím však; biskupským kostelem se stal Václavův menší kostel sv. Víta. Piscina — křtitelnice v kostele Boleslava II. — proto snad ani nesloužila svému účelu a byla záhy zrušena. Není dokladu, zda útvar kříže sloužil pro uložení ostatků pod oltářem; nebyly zjištěny ani zbytky oltáře a zdiva křtitelnice. Pravděpodobně je piscina dokladem zápasu mezi slovanským a latinským směrem liturgie. Slovanský liturgický směr a vliv převládal v 10. stol. na Pražském hradě a na knížecím dvoře, jak to ukázal V. Chaloupecký.11 Zvítězil pak směr latinský. Kostel zasvěcený sv. Vítu se stal hlavním a biskupským kostelem. Z toho důvodu i křtitelnice v kostele svatojirském byla zbytečná a neplnila svou funkci. Podle dobrého vzhledu omítky ve vyhloubených rýhách pisciny, podle jejího jasného zbarvení a podle toho, že se drží velmi pevně i dnes na zdivu, lze předpokládat, že pisciny nebylo používáno a že byla zasypána dříve než ji porušil hrob Boleslavův. Od doby založení kostela Boleslavem II. — kolem r. 970 až k jeho úmrtí v r. 999 uplynulo téměř 30 let. Není to tak dlouhá doba, aby omítka na stěnách pisciny ztratila svůj svěží vzhled, zvláště byla-li zasypána; proto září ještě dnes bělobou. Hrob uprostřed Boleslavova kostela před hlavním oltářem lze považovat podle všech zjištění za pravděpodobný hrob Boleslava II. Nelze také ani předpokládat, aby na tak čestném místě mohl být pohřben někdo jiný než zakladatel nového velkého kostela Boleslav II., i když současné prameny o této události mlčí a neurčují místo jeho pohřbu. Kronikář Pulkava v době Karla IV. uvádí, že Boleslav II. byl pohřben v kostele svatovítském.18 Boleslav II. musel by tak být pohřben 13. Viz o tom literaturu: /. Borkovský, Piscina — křtitelnice v basilice svatojirské, AR 1960; A. Orlandos, Vazilike, díl I, Atény 1952, 176, obr. 134, kříž ve tvaru T; díl II. 1954, 510, obr. 471, 4; 542, obr. 505, kříž v oltáři a 506, kříž v baptisteriu. 14. J. Jahn in Verbindung mit R. Heidenreich und Wilhelm von Jenny, Wörterbuch der Kunst, Stuttgart 1939, 445, Piscina. 1. Taufbecken im Baptisterium (Taufkirche). 2. Vertiefung zum Ablauf des vom Priester zum Waschen der Hände und der heiligen Gefässe gebrauchten Wassers in der Südwand des Chors neben dem Altar. Sie hat meist die Form einer kleinen architektonisch verzierten Nische. 15. V.Novotný, CD I 1, 591. 16. D. Heinrich Otte, Handbuch der kirchlichen Kunst-Archäologie des deutschen Mittelalters, Leipzig 1883, 21, 303. — Zmínka o křtu pohanů prvním biskupem pražským Dětmarem je u Kosmy: B. Bretholz, Cosmas von Prag, 1928 (XXIV) 46, „Post hec přesul Diethmarus ecclesias a fidelibus in multis locis ad Dei laudem constructas consecrat et populum gentilem baptizans quam plurimum facit Christo fidelem;" (Potom biskup Dětmar světil kostely, od věřících na mnohých místech k slávě Boží vystavěné, a pokřtiv přemnoho lidu pohanského, činil jej Kristu věrným — přel. K. Hrdina, Kosmova kronika česká, 1929 (24), (47).) 17. V. CAa/oa/x;^, Slovanská bohoslužba v Čechách, Věstník České akademie věd a umění, LIX 1950, čís. 4, 65—80. česká epocha slovanské bohoslužby trvala 200 let a uplatnila se nejen v cechách, ale ve všech oblastech velkého českého státu z 10. stol., jak o tom svědčí jednotná církevní terminologie (op. cit. 66); za prvých knížat z rodu Pře myslovců stala se v Čechách X. stol. slovanská bohoslužba dokonce vládnoucí a dvorskou bohoslužbou, která měla vrch nad obřadem latinským. Trvalo to do založení pražského biskupství, od kdy slovanské křesťanství je čím dále více zatlačováno do pozadí bohoslužbou latinskou. Na tuto skutečnost měla nepochybně vliv též okolnost, že český stát na rozhraní 10. a 11. stol. stihla vážná katastrofa. V 10. a l l . stol. sice cechy jsou podřízeny autoritě papežů, ale v církvi a v kulturním životě vládne obřadní a literární jazyk slovanský a latinský (op. cit., 68). V legendě Kristiá nově (druhá polovina 10. stol.) je přímo apotheosa slovanské bohoslužby a vřelý jeho poměr k ní; vlídný a laskavý
540
ve svatováclavské rotundě, z níž se nám zachovalo velmi málo. Při vchodu do apsidy s hrobem knížete Václava ve svatováclavské rotundě byly stavitelem dómu K. Hilbertem objeveny dva hroby, jeden je jím považován za místo posledního odpočinku Břetislava I., druhý za hrob jeho manželky
Obr. 6. Pohled z hlavního kněžiště na kostru Boleslava II. po odstranění kamenné hrobky knížecího dítěte. Vlevo dvě kamenné hrobky dalších knížecích dětí, vpravo hrobka neznámého knížete a jeho manželky. Dole vpředu kříž vyhloubený do skály. postoj biskupa Vojtěcha (op. cit. 70). Klášter sv. Jiří, kde byla pohřbena kněžna Ludmila, patronka slovanského křesťanství, měl, jak se zdá, jisté vztahy k slovanské bohoslužbě, ač určitějších zpráv o tom nemáme (op. cit. 71). Velmi zajímavě vykládá Chaloupecký žádost Vratislavovu z roku 1080 o zachování slovanského jazyka při bohoslužbě, papež Řehoř VIL však nepovolil (op. cit., 74). Podle Chaloupeckého patřil kronikář Kosmas k zarputilým nenávistníkům slovanské bohoslužby, ale zachoval nám významné svědectví o existenci slovanského křesťanství v cechách. Je to vložený padělek listiny papeže Jana XII. o založení pražského biskupství, a to o užívání slovanského jazyka při bohoslužbě. Urbánek říká, že padělek této listiny mohl vzniknout i v samotném jirském klášteře, protože je tento klášter ve falsu přímo jmenován (R. Urbánek, Legenda tzv. Kristiána, díl I, I. část, 1947, 148). Kosmův padělek je svědectvím, že v jeho době, tj. ve 12. stol., zápas o slovanskou bohoslužbu neuhasí a že slovanská bohoslužba vyhnáním slovanských mnichů ze sázavského kláštera nebyla zcela odstraněna. Jinak by Kosmas nemusel padělat zmíněnou listinu {Chaloupecký, op. cit., 74, 76). Chaloupecký vyslovuje domněnku, že slovanský překlad Života sv. Benedikta byl pořízen pro mnišky u sv. Jiří; pro tuto věc svědčí také i ta okolnost, že Kosmas vzpomíná kláštera sv. Jiří ve svém padělku listiny, kterou se zakazuje užívání slovanské bohoslužby (op. cit., 78); důležitost slovanského náboženství lze přičísti spíše 10. stol. než stol. 11. Slovanská bohoslužba v Cechách má převahou západnický ráz a ukazuje na prostředí bavorské, saské a vůbec římské, nikoliv na vlivy byzantské (op. cit., 79).
541
Jitky.19 Ve svatojirské basilice se však udržela tradice (nevíme, od které doby), jež považuje hrobku uprostřed kostela za místo pohřbu knížete Boleslava II. Tato tradice má své hlubší opodstatněné kořeny. Vzhled objeveného hrobu tuto tradici plně podporuje. Hrobka jižně Boleslava II. byla po staletí považována za hrob knížete Vratislava. Listina z roku 1379, nalezená při otevření hrobu, dosvědčuje totožnost těla Vratislavova na základě ještě starší tradice. Dosavadní dosud neukončená šetření antropologická, prováděná E. Vlčkem z AÚ ČSAV, potvrzují, že kostra nalezená v olověné truhlici s pergamenem z r. 1379 patří muži ve věku 35—45 let. To odpovídá stáří knížete Vratislava, které udávají legendy. Naproti tomu muž pochovaný v rakvi z kmene v ose kostela byl starší než 50 let, což velmi dobře souhlasí se stářím Boleslava II. Jedno je jisté, že byl objeven hrob významného knížete, hrob neporušený na čestném místě svatojirské basiliky; podle tradice, udržované v kostele svatojirském, je tento hrob připisován Boleslavu II. jako zakladateli nového kostela. Archeologický výzkum nezjistil nic, co by této tradici odporovalo, naopak svými závažnými zjištěními ji spíše jen zdůrazňuje. Recenzovali Rudolf Turek a Bedřich Svoboda.
DIE GRABSTÄTTE
BOLESLAVS I I. IN DER ST. AUF DER PRAGER BUR G
GEORGS-BASILIKA
I. BORKOVSKÝ
Gelegentlich der in den Jahren 1959 und 1960 an der St. Georgs-Basilika auf der Prager Burg vorgenommenen Restaurierungsarbeiten wurde die gesamte Bodenfläche der Basilika einer archäologischen Forschung unterzogen. Nebst anderen Objekten waren die Grabstätten der ältesten Premyslidenfürsten aus dem 10. Jahrhundert Gegenstand besonderen Interesses und unter ihnen vor allem die an der Südseite des Hauptschiffes liegende Gruft des Fürsten Vratislav, sowie das Grabmal Boleslavs II., das in der Mitte der Kirche vor dem Hauptaltar errichtet war. Die historischen Quellen verzeichnen keinerlei Angaben über das Begräbnis Boleslavs II., noch den Ort, wo es stattgefunden hatte, oder die Lage der Grabstätte. Die durch viele Jahrhunderte in der St. Georgs-Basilika wacherhaltene Überlieferung bezeichnet die Gruft in der Mitte der Kirche vor dem Hochaltar als die Stätte, an der Boleslav II. bestattet wurde. Bei dieser Gruft war später (im 16. Jahrhundert) auch ein Altar zu Ehren des hl. Kreuzes errichtet worden und das Kreuz selbst erhob sich über der Gruft. In Anbetracht der bevorzugten Stelle, die der Gruft eingeräumt worden war — im Mittelpunkt der Kirche und vor dem Hochaltar —•, erscheint die Annahme, daß hier im 10. Jahrhundert niemand anderer als der Begründer der neuen Kirche, die weitaus geräumiger war als die seinerzeit von Vratislav begründete, also Fürst Boleslav II. selbst bestattet worden war, durchaus begründet. Nach Entfernung des Grabmales kamen hier Reste einer Pflasterung sowie eine Sandsteinplatte zum Vorschein, die über dem Sarg des Fürsten ruhte. Am Westende des Grabmales wurden die Fundamente des Altares zerlegt, der auch seinerseits über der Westecke des Sarges aufgebaut war, weil die Steinplatte nicht bis hieher reichte. Unter dem Fundament des Altares kamen Tierknochen zum Vorschein und zwar Hühner- und Schweineknochen. Unter dem Schutt lag der von einem Baumstamm ausgehöhlte Sarg, dessen Stirnseiten am westlichen und östlichen Ende erhalten geblieben waren; er maß 290 cm in der Länge und 85 cm in der Breite und war an seinen beiden Enden gerade zugeschnitten. Auch der Deckel des Sarges bestand aus der runden Hälfte eines Baumstammes und die innere Lichtweite des Sarges erreichte eine Höhe von 54 cm. An den Enden der Außsnseiten des Sarges war je ein Paar eiserner Ringe in den Sarg eingelassen, durch die beim Tragen des Sarges die Tragstangen durchgesteckt worden waren. Im Sarg lag das halbvermoderte, 185—186 cm lange Skelett in ausgestreckter Lage, die Arme dicht an den Seiten gelegen. 10 cm unterhalb des linken Knies war ein Stück des unteren Gewandendes erhalten geblieben, das 18. Za upozornění děkuji V. Rynešovi. 19. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hl. chrámu sv. Víta na hradě pražském za správní rok 1910. Proslov stavitele chrámu Kamila Hilberta, 67; K. Guth, op. cit., 717, poznámka 106, je toho mínění, že Jitka byla pohřbena svým synem knížetem Vratislavem vedle svého manžela Břetislava I. již v nové basilice Spytihněvově. Kosmas (FRB II, 1874, 91, odst. 17) píše, že Jitka zemřela 2. srpna roku 1058 v Uhrách a odtud byla převezena do Prahy. Neříká však, zda byla převezena ihned po smrti anebo až po několika letech, kdy nová basilika — po započetí stavby v roce 1060—již stála. Stavba basiliky trvala dlouho a je možné, že uložení těl knížat, přenesených z rotundy, se konalo dlouho po roce 1060. 542
Spuren einer grünen und dunklen Farbe trug. Am Boden des Sarges hinter dem Schädel wurden Reste von Hühnerund Schweineknochen sowie Eierschalen aufgefunden, zweifellos Reste von Opfergaben, die beim Begräbnis hier hinterlegt worden waren. Das Ostende der Grabgrube überschneidet den westlichen Arm der Piscine in Form eines Kreuzes. Das beschriebene, in dieser Umgebung und an so ehrenvoller Stelle angelegte Grab darf mit vollem Recht als die Grabstätte Boleslav II. angesehen werden, jenes Fürsten, dessen Wirken mit dem Erstehen der St. Georgs-Basilika und der Begründung des Prager Bistums enge verbunden war. Übersetzt von A. Schebek.
543
