Transcript
PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ
ROČNÍK LI 1960 • Č Í S L O
Č E S K O S L O V E N S K Á
1
A K A D E M I E
V Ě D
SÍDLIŠTĚ KULTURY ZVONGOVITÝGH POHÁRŮ U KOZEL NA NERATOVIGKU MILAN ZÁPOTOCKÝ Krajské museum Teplice Předloženo 28. III. 1959
K
Sídliště a jeho situace
-rajina při Labi mezi Neratovicemi a Kostelcem je typickou polabskou rovinou. Její větší část zaujímá rozsáhlá inundační oblast zbrázděná četnými starými říčními rameny, potoky a melioračními struhami. Aluviální náplavy jsou zde porostlé loukami a listnatými lužními lesy. Tato oblast podél toku řeky je ze stran sevřena písčitým územím nejvyššího labského štěrkopískového stupně, na němž se střídají pole s pásy borových lesů. Nadmořská výška krajiny kolísá mezi 160 až 170 m. Asi jeden a čtvrt kilometru jihovýchodně od Kozel (okres Brandýs nad Labem) po obou stranách okresní silnice do Kostelce leží dvojíce pískoven, severní pískovna na poli č. kat. 395/5, pískovna jižní na poli č. kat. 329. Obě jsou jíž řadu let opuštěné a těžbu v nich provádějí v současné době jen příležitostně kozelští občané. V severní i jižní pískovně probíhá po celé délce profilu, s výjimkou jeho západní třetiny, tmavě hnědá humosní vrstva, mající charakter kulturní vrstvy. Místy přechází v nečetné větší jámové objekty. Leží buď přímo pod ornicí, nebo je od ní oddělena vrstvičkou hnědožlutého písku. Při průzkumu v létě 1956 jsem v této vrstvě nalezl několik atypických nezdobených střípků. Současně jsem v severní pískovně prokopal dvě porušené jámy, z nichž v jedné byla nalezena dvojuchá amfora staroúnětická ve střepech a v druhé střep mísy stejného stáří (viz níže). Podle nálezů se tedy zdálo, že oběma písečníky bylo v těchto místech porušeno sídliště ze staršího úseku únětické kultury. O něco později v témže roce byly však poprvé nalezeny v sesuté hlíně pod jihovýchodním profilem jižní pískovny dva silně korodované zdobené střípky kultury zvoncovitých pohárů. Na počátku června příštího roku podnikl zde proto Archeologický ústav ČSAV záchranný výzkum, vedený referentem. Úkolem výzkumu bylo prozkoumání plochy ležící při nejvíce ohroženém profilu v jihovýchodním cípu jižní pískovny, v místech, kde také byly nalezeny oba zdobené střepy. Bylo třeba zjistit především celkový charakter sídliště a bezpečněji stanovit jeho kulturní příslušnost a datování. Objasnění vyžadoval také zdánlivý rozpor spočívající ve společném výskytu zdobené keramiky kultury zvoncovitých pohárů s keramikou již únětického rázu. Obě pískovny jsou zahloubeny při okraji labské terasy. Terasa není již při zátopách zaplavována a její nadmořská výška se v těchto místech pohybuje kolem 168 m. Dnešní hladina Labe jeden kilometr západně odtud má výšku 160 m n. m. K. ^ebera při svém datování nejmladších labských teras, založeném především na profilu písečníku u Vlíněvsi (okres Mělník) kladl vznik tohoto stupně do stadiálu Würmu 11. Podél jihovýchodního okraje č. kat. 329 se táhne řečiště starého labského ramene, které je již zcela zaneseno hnilokalem a přeměněno v luka a zčásti i v pole. Jeho středem protéká bezejmenný potok, vlévající se 750 m jižně odtud do uzavřeného 1. K. J^ebera-V. Ložek, Profil kvartérními sedimenty v Posadovickém štěrkopískovníku u Vlíněvsi na Mělnicku, Anthropozoikum III1953, 29—33; K. £ebera, Předběžná zpráva o půdoznaleckém výzkumu a mapování na 3. sekci speciální mapy list Mělník-3853, Antropozoikum VI 1956, 389—395.
neregulovaného ramene Labe, dodnes zavodněného. Bod 0 na okraji sondy I, z něhož vycházelo celkové zaměření výzkumu, leží 133 cm nad úrovní nivy opuštěného ramene (č. kat. 327/4). Pozemek s jižní pískovnou (č. kat. 329) zde končí markantním terénním stupněm. Na jižní a západní straně se terén směrem od pískovny povlovně svažuje asi o jeden metr v sotva znatelný nevýrazný žlab. Tento žlab vybíhá od výše uvedeného starého labského ramene (č. kat. 327/4) k severozápadu a v místě pole č. kat. 345 se stáčí k severu. Jeho průběh je možno sledovati také podle tmavšího zbarvení ornice na polích, přes která přechází, čtyři sta metrů severněji pak ústí v bažinatý terén, který má již opět zřetelně tvar i charakter starého říčního ramene. Pozemky s oběma pískovnami leží tedy na sotva znatelné vyvýšenině, svažující se do tří stran (k jihovýchodu, k jihu a k západu). Zatím co na jihovýchodní straně se tento svah projevuje výrazným terasovým stupněm, spád k jihu a k západu je jen pozvolný a plynulý. Žlab, jehož průběh byl výše popsán, je v těchto místech asi 70 m široký (tedy přibližně stejně, jako bývají stará říční ramena v okolí). Je přeměněn v pole a v době jarního tání bývá ještě místy naplněn vodou. Vcelku má charakter dávno zaniklého labského ramene. To potvrzuje i jeho severní vyústění. Zdá se však starší než rameno probíhající pozemky č. kat. 327/4 a 336, neboť jeho původní břehy jsou již zcela zaoblené a zbavené tak terasovitého rázu. Návrší s písečníky tedy kdysi obtékalo ze tří stran jedno z četných labských ramen; tvořilo pak vnitřní stranu poměrně úzkého meandru řeky. Později přeneslo Labe opět na blíže nezjistitelný čas své řečiště do místa dnešního výrazně patrného ramene (č. kat. 327/4, 336). Není ovšem známo, jaká byla situace právě v době, kdy zde bylo zakládáno sídliště. Jeho poloha však byla v každém případě velmi výhodně zvolena. Reka dříve než byla regulována přenášela čas od času svůj tok z jednoho ramene do druhého. Můžeme předpokládati, že ještě dříve, než rozsáhlé meliorační a regulační práce stabilisovaly proud Labe a ovlivnily tím do značné míry celkový ráz krajiny, byla bočná říční ramena střídavě znovu a znovu zavodňována. Zůstávala tedy dlouho naplněna vodou nebo na jejich místech vznikaly pásy bažin. Sídliště bylo v době svého vzniku proto s největší pravděpodobností chráněno ze tří stran ne-li přímo tekoucí vodou, tedy jistě bažinatým, těžko schůdným terénem. Pro objasnění místních půdních podmínek byl ještě před započetím výzkumu seříznut na východní straně jižní pískovny kontrolní profil o délce 8,5 m (na celkovém plánu označen A—B). Na něm byly zjištěny celkem tři varianty následnosti vrstev, které se potom v průběhu vlastního výzkumu již jen střídavě opakovaly. 1. Normální půdní profil v místech, kde nebyly zapuštěny žádné pravěké objekty: a) šedohnědá písčitá hlína o mocnosti 15—25 cm ......................................................... ornice; b) rezavě hnědý štěrkopísek (průměr, mocnost 10 cm) ................................................ terasa; c) žlutohnědý štěrkopísek .................................................................................................... terasa. Základním půdním typem je zde tedy štěrkopísek labské terasy, jehož svrchní horizont se prohlinil a v nedávné době byl přeměněn v ornici. Pod ním ležící vrstva rezavě hnědého štěrkopísku je pouze pedogeneticky rozlišeným svrchním horizontem terasy. 2. V místech, kde jsou pod ornici zapuštěny pravěké objekty, je následnost vrstev dvojího druhu: A a) šedohnědá písčitá hlína o mocnosti 15—25 cm ......................................................... ornice; b) jemný hnědožlutý vátý písek (průměr, mocnost 10 cm) ........................................... přesyp; c) tmavě hnědý humosní štěrkopísek o mocnosti 10—15 cm ........................................ ..................... kulturní vrstva, jámy či kůly; d) rezavě hnědý štěrkopísek (průměr, mocnost 10 cm) .................................................. terasa; e) žlutohnědý štěrkopísek .................................................................................................... terasa. B a) šedohnědá písčitá hlína o mocnosti 15—25 cm ......................................................... ornice; b) tmavě hnědý humosní štěrkopísek o mocnosti 5—40 cm ........ jámy či kůly (místy ještě rozvleoená kulturní vrstva); c) rezavě hnědý štěrkopísek (průměr, mocnost 10 cm) .................................................... terasa, d) žlutohnědý Štěrkopísek.................................................................................................... terasa.
Pravěké objekty se nacházely tedy bud přímo pod ornicí, nebo mezi ně a ornici se vsouvala vrstva vátého písku. Kontrolní profil a další výzkum ukázaly, že tato vrstva pokrývá většinu celé zkoumané plochy. Její mocnost se místy značně odchyluje od průměrné výsky 10 cm a zejména v jižní části sondy stoupá až na 20 cm. V severní polovině výzkumu postupně slábne. Profil A—B zachytil její vyklínění. Na konci sondy III klesá její výška na 8 cm (u kůlu č. 44) až na 4—5 cm (u kůlu č. 35). V severním konci sond III a IV se zvolna vytrácí. Na celé ploše sondy V a VI tato vrstva navátého písku již chybí; pravděpodobně zde byla uorána. Vrstva tmavě hnědého humosního štěrkopísku, mající ráz kulturní vrstvy, dosahuje maximálně 10 cm mocnosti (pokud byla zejména v jižní části výzkumu dobře vyvinuta). Na většině zkoumané plochy zůstala zachována jen torsovitě, v podobě rozptýlených tmavohněvých skvrn a prosaků
Obr. 1. Kozly: sídliště kultury zvoncovitých pohárů — pohled od jihu. Místo výzkumu označeno šipkou. V popředí mezi oběma skupinami stromů — staré rameno Labe (č. kat. 327/4).
v rezavě hnědém svrchním štěrkopísku terasy. Bylo ji možno sledovati jen potud, pokud ji svrchu chránila vrstva převátého písku. Tam, kde převátý písek končí, vytrácí se obvykle i tato vrstva. Patrně byla uorána zároveň s přesypovou vrstvou. Výplň jam a kůlů má shodnou strukturu jako kulturní vrstva. Objekty se zahlubují do štěrkopískového podloží z této tmavě hnědé vrstvy. V místech, kde zůstala kulturní vrstva zachována, je její souvislost s objekty vždy dobře patrná. V místech, na nichž zásahem orby byl zničen přesyp i tato vrstva, rýsují se obrysy kůlových jam a objektů již přímo pod ornicí. Zajímavé je zjištění, že sídliště bylo po svém zániku pokryto slabým písečným pfesypem. Několik obdobných pozorování učinil již K. ^ebera v jiných oblastech Polabí: na Hradecku, Pardubicku a Poděbradsku. Soudí, že k tomuto převátí došlo v době poměrně nedávné. 2 Není vyloučeno, že také převátí kozelského sídliště je nedávného data. Jisté je pouze, že je mladší než pozdně eneolitické. V této oblasti se věje písek i v době současné. Při silném větru zde dochází zejména v suchých letních i zimních obdobích ke skutečným písečným bouřím, za kterých jsou zoraná pole i silniční příkopy zanášeny slabými písečnými závějemi. V této souvislosti je nutno ještě upozorniti na příznivé okolnosti, díky kterým zůstalo sídliště 2. K. Zebera, Stáří přesypů a navátých písků ve středočeském Polabí, Anthropozoikum V 1955,90—93, V. Zboží: „sedimentace kulturní vrstvy s artefakty střední d. kamenné, mladší doby kamenné, bronzové a železné nebyla přerušena činností aeolickou." U Nových Jesenčan (okr. Pardubice) nalezeny na povrchu fosilního půdního typu pod převátými písky dokonce až střepy raně středověké. Srov. též K. £ebera, československo ve starší době kamenné, Praha 1958, 54—55. — Na známé mesolitické stanici na písečné duně severovýchodně od Kozel, vzdálené od popisovaného sídliště 2,5 km, bylo zjištěno převátí zahliněné vrstvy obsahující střepy halštatské: J. Petrbok, Stratigrafie mikrolitické stanice u Kozel nad Labem, OP X 1937, 280—283.
uchováno: 1. převátí písečným přesypem; 2. prvé obdělání půdy je zde, jakož i v celém širším okolí velmi pozdního data; 3 3. slabé zahlinění povrchu terasy zcela zabraňuje orati hlouběji než 20 až 25'cm. Nebýti uvedených tří okolností, zůstaly by dnes zachovány pouze skrovné zbytky objektů, zasahujících níže než 20 cm pod přesypovou vrstvu.
Obr. 2. Kozly: výřez z katastrální mapy. Odkrytá plocha zakreslena černě, přibližný průběh starých labských ramen zanesen čárkovaně.
Popis výzkumu 1956—57 V létě 1956 byly v severní polovině pískovny prokopány dvě jámy. Jáma 1/1956 měla prostý kotlovitý tvar, na půdorysu původně kruhovitý. V průměru měřila 55 cm a její dno dosahovalo hloubky 80 cm. Byla v ní nalezena dvojuchá amfora rozpadlá ve střepech a několik střípků z dalších nádob. Dvojuchá amfora slepená ze střepů a jen místy nepatrně doplněná. Okraj kónického hrdla je vodorovně vytažen. Hrdlo přechází v tělo tupým, málo výrazným lomem. Dno lehce odsazené. Dvě protilehlá pásková ucha umístěna na spodní polovině hrdla. Povrch šedý až černý, místy se zachovalo jeho původní výborné leštění. Materiál je jemnozrnný, střep tenkostěnný, tvrdě vypálený. Výška 26,3; okraj 16,0; dno 8,7; šířka uch 2,5 cm (obr. 4). Jáma 11/1956 se svým tvarem shodovala s jámou předchozí. Byla hluboká 62 cm a v průměru měřila 60 cm. Byla již víc než zpolovice zničena. Na dně ležel okrajový střep mísovité nádoby obrácený ústím dolů. Střep z okraje mísy se slabě zataženým hrdlem, na povrchu vyhlazeným. Spodek je na povrchu zdrsněn hrubým prstováním (vodorovně i svisle). Na největší výduti se zachovaly dva vodorovné jazykovité pupky (ze čtyř původních). Povrch hnědavě šedý, místy hnědočerný, na hrdle leštěný. Vnitřní plocha drsná se silnou příměsí drobných kamínků. Zachovaná výška 12 cm, původní průměr okraje 13,5 cm. 3. Podle informací několika nejstarších kozelských občanů byly kdysi v těchto místech podle tradičního podání prý lesy. Pokud se ze svého dětství pamatovali, byla zde tehdy (tj. v 80. letech 19. stol.) již pole, která však náležela k nejchudším z celého katastru. Nebylo je možno orat hlouběji než na 20—30 cm. Obvykle je vlastnili drobní domkáři, kteří zde někdy zaseli, nejčastěji však nechávali tato pole neobdělaná, pouze pro pastvu.
8
0
1
1
i ________i_______ i _______ i _______ i
2
3
4
KŮLOVÁ JÁMA Obr. 3. Kozly: celkový plán výzkumu z června 1957.
JÁMA
5 M
Výzkum v roce 1957 probíhal v týdnu od 3. do 8. června.4 Celý prostor, který měl být ve stanoveném termínu prokopán, byl nejprve rozměřen na čtyři sondy (I—IV) a po jejich dokončení byla dodatečně odkryta zbývající, recentně silně porušená část plochy (sonda V) a konečně i část mezi ní a sondami II—III — malá sonda VI. Na celé ploše jednotlivých sond se nejprve skryla ornice a vrstva převátého písku až na úroveň kulturní vrstvy. Poté byla postupně sbírána kulturní vrstva až na štěrkopísčité podloží, v němž se již rýsovaly kůlové jámy i větší jámové objekty. Sonda I. Na celé ploše sondy bylo zachyceno celkem 23 kůlových jam a dva větší objekty. Objekt č. 1 je mělká jáma nepravidelně trojúhelníkovitého tvaru s plochým dnem, o rozměrech 160 X 84 cm. V západní části jsou dvě prohlubeniny — kůlové jamky č. 3—4. Maximální hloubka objektu (měřeno od spodní hladiny kulturní vrstvy, která je v tomto místě silná 10 cm) činí 15 cm.
Obr. 4. Kozly: profil jámy č. 1 v sondě I (1 ornice, 2 vrstva převátého písku, 3 (kulturní vrstva, 4 výplň jámy, 5 kůlová jamka č. 4), 6 štěrkopísek). Objekt č. 2 je mělká prohlubenina ve středové části sondy. Má také přibližně trojúhelníkovitý tvar měřící 134 X X 92 cm. V plochém dně jsou zahloubeny čtyři menší jámy (č. 10—13), snad kůlové. Kůly na prokopané ploše všech sond mají tvar menších kotlovitých jam o průměru obvykle 35—50 cm. Po skrytí kulturní vrstvy se rýsovaly v podložním písku jako kruhovité či oválné tmavohnědé skvrny. Obvykle jsou 10—20 cm hluboké (měřeno po skrytí kulturní vrstvy) a jejich největší hloubka dosahuje 41 cm. Sonda II. V této sondě bylo zjištěno pouze 22 kůlů —jiné objekty žádné. Při jižní čelní stěně probíhá řada čtyř kůlů s jedním postranním. V severní polovině byla zachycena mělká plochá jáma o rozměrech 3 X 2,8 m, přetínající celou šířku sondy. Podle výplně šlo pouze o recentní zásah. Kontrolní sonda zjistila jeho poměrně nepatrné zahloubení (nejvýše 15 cm pod ornicí). Výplň tvoří šedohnědá písčitá hlína — ornice, v níž byl nalezen i úlomek cihly. Další kůly jsou na ploše sondy rozhozeny nepravidelně a význam jejich polohy vyplyne až při celkovém zhodnocení kůlových půdorysů. Rozměry kůlů jsou uvedeny na připojené tabulce. Sonda III. Celkem nalezeno 26 kůlů soustředěných jednak v severní, jednak v jižní třetině sondy. Střední třetina je bez jakýchkoliv objektů. V jihozápadním rohu byla zčásti odkryta menší jáma — objekt č. 5. Je to vanovitá prohlubeň, z níž byla zachycena pouze plocha ve tvaru čtvrtkružnicové výseče o poloměru 90 cm. Maximální hloubka činí 13 cm (měřeno od spodní hranice kulturní vrstvy). Severovýchodně od ní v nevelké vzdálenosti byla odkryta další jáma — objekt č. 4. Je protáhlého žlabovitého tvaru a dosahuje značné hloubky — 62 cm. Bohužel byla odkryta pouze její severní část o délce 1,3 a šířce 1,06 m, neboť z časových důvodů bylo možno v tomto místě provést pouze nepatrné rozšíření sondy 1,5 X 2 m. K východu vybíhá z objektu č. 4 menší jamka (č. 61) pravděpodobně kůlová. V nejsevernějším cípu sondy probíhá výrazná řada tří kůlů (č. 33—35), navazující na kůly č. 75 v sondě IV a č. 76 v sondě VI. Sonda IV. Kůly č. 70, 71, 72, 74 a 75 jsou seřazeny do přímky, probíhající severojižním směrem. Kůl č. 73 je od středu této řady vysunut o 1,3 m k východu. Mezi kůly č. 72 a 74 byl odkryt dětský hrob (objekt č. 6) ve tvaru pravidelně 4. Za přátelskou pomoc při výzkumu i dokumentaci jsem zavázán L. Koníčkovi z Neratovic a M. Střihavkovi z Okresního musea v Brandýse nad Labem.
10
oválné vanovité jámy o délce 80 a šířce 71 cm, největší hl. 20 cm. Její delší osa je orientována ve směru JJV—SSZ. Při jižním okraji nalezena lebka asi čtyřletého děcka spočívající na pravé tváři, obličejem k východu. Z umístění lebky při okraji jámy i z pravidelně oválného tvaru jámy je zřejmé, že se jedná o dětský pohřeb, jehož kostra byla již zcela strávena půdou.6) Sonda V. K severu vybíhá zkoumaná plocha v neveliký výčnělek, na třech stranách spadající v písečníkovou jámu. Bylo zde zjištěno celkem pět nepravidelně rozmístěných kůlů a jedna jáma již částečně zničená (objekt č.7) o rozměrech 1,5 X 2 cm. Ploché dno, dosahující největší hloubky 20 cm, se svažovalo na dvou místech v kruhovité jamky, pravděpodobně kůlové (č. 85, druhá jamka nečíslovaná). Při západním okraji sondy byly dva menší bloky mazanice, ležící na povrchu štěrkopískového podloží, každý o průměru asi 30 cm. Tyto bloky byly složeny ze zborcených plochých či mírně zakřivených plátů mazanice o max. síle 4 cm. Jejich povrch byl s různou intensitou vypálen do červena; uvnitř byly šedočerné až černé. Může jít o vypálenou hlinitou vrstvu stěn chat zborcenou při požáru, není však ani vyloučeno, že to jsou pozůstatky zřícené klenby pece. Tato druhá možnost je pravděpodobnější, neboť ve hmotě plátů nebyly pozorovány otisky dřevěných prutů. Sonda VI. Zbylý prostor mezi sondami III, IV a V byl dodatečně prokopán až několik měsíců po dokončení výzkumu a tato plocha byla označena jako sonda VI. Byly zde nalezeny celkem čtyři kůly.
Zhodnocení objektů a jejich interpretace Na odkrytém úseku parcely č. kat. 329 bylo na ploše 195 m2 Obr. 5. Kozly: profil a půdorys dětského hrobu (objekt 6) v sondě IV celkem zjištěno 86 kůlových jam, 6 (1 ornice, 2 vrstva převátého písku, 3 výplň hrobové jámy, 4 štěrkopísek). jam větších rozměrů, dětský kostrový hrob a dva mazánkové bloky. Z rozmístění kůlů na celkovém plánu se zřetelně rýsují půdorysy dvou obydlí. Při popisu nalezeného materiálu uvedeme také čísla skupin, která označují materiál střepu a jeho vnější úpravu. Tyto skupiny jsou popsány na počátku následující kapitoly. Chata I.
Nejlépe a nejvýrazněji zůstal zachován půdorys jižní steny (kůly č. 61, 56, 53, 45, 46, 47, 50, 4). Kůlové jámy zde následovaly za sebou v poměrně krátkých, dosti pravidelných intervalech. Hlubší jámový objekt č. 4, ležící na východním konci této řady, sousedí bezprostředně s posledním kůlem (č. 61). Není vyloučeno, že jde pouze o jámu souvisící s hloubením nárožního sloupu. Také na západním konci řady při dvojici nárožních kůlů č 3, 4 byla vyhloubena jáma (objekt č. 1), avšak odlišného charakteru — mělká a plochá. Západní stíná chaty je dána kůly č. 4, 3, 5, 6, 14 a severní sténá kůly č. 86, 15, 16, 18, 23, 24, 25. Kůly č. 17 a 19 tuto stěnu v jednom místě 5. Posudek, vypracovaný pracovníky antropologického oddělení Archeologického ústavu ČSAV (J. Chocholem, M. Blajerovou a H. Palečkovou), udává: „Celkový charakter pozůstatků lebky je infantilní: zoubkování lebečních švů je dosud dosti primitivně vytvořeno, v čelistech je prořezán teprve mléčný chrup; z trvalých zubů sice již byly vytvořeny např. korunky a základy kořenů prvních stoliček, ale k prořezávání ještě nedošlo. Podle všech známek patří pozůstatky dítěti, zemřelému přibližně ve věku čtyř let." — S těmito údaji souhlasí také malé rozměry hrobové jámy.
11
zdvojují. Mezery mezi kůly těchto dvou stěn jsou větší než u řady jižní. Průběh východní steny není zcela jasný. Mezi koncovými body jižní a severní stěny (č. 61, 25) jsou rozhozeny kůly č. 55, 60, 64, 65, 67 a 68. Přitom kůly č. 66, 65, 67, 51, 52, 7 a 6 tvoří osu stavby, jejíž nejvýchodnější bod (č. 66) je vysunut o dva metry od středu spojovací linie koncových bodů severní a jižní stěny, takže je pravděpodobné, že stál již mimo vlastní prostor chaty. Lze předpokládat, že východní stěna tedy probíhala po linii od č. 56 na č. 55, 64, 65, 67, 68 a 24 či 25. Celkový půdorys chaty tak tvoří v podstatě trapezovitý obrazec blízký obdélníku, čelní stěnou je zřejmě stěna východní, o 1,5 m delší než stěna zadní (západní). Rozměry stavby: 7 m (sever), 7,5 m (východ), 10 m (jih), 6 m (západ). Plocha chaty měří zhruba 55 až60m 2. Není však vyloučeno, že situace je částečně zkreslena tím, že jednak nemáme zachycen severozápadní nárožní kůl, jednak zatím co kůly jižní řady leží v jedné přímce, kůly západní a severní řady probíhají cikcakovitě, jako by byly stavěny vždy střídavě po vnější a vnitřní straně stěn. Obě skutečnosti mohou pak zavinit chybnou rekonstrukci severní stěny. Její zkosení vzhledem k jižní stěně mohlo být menší nebo žádné. Řada kůlů č. 15, 16, 18 by pak tvořila vnitřní stranu severní stěny a kůly č. 17, 19, 23, 24 a 25 by pak byly jejím skutečným vnějším půdorysem. Celkový půdorys chaty by byl v tomto případě pravidelně obdélníkový o rozměrech 10 x 7,5 m a o ploše 75 m2. V severozápadním rohu vnitřního prostoru chaty byla vyhloubena mělká plochá jáma (objekt č. 2) se třemi prohlubeninami — snad kůly. Z nálezů, získaných z prostoru chaty I, uvádím některé důležitější. Objekt č. 1: střep s šedočerným leštěným povrchem, skup. III; rohovcový (?) trojhranný hrot s vrubem. Objekt č. 24: šedočerný střep silně přepálený a zdeformovaný žárem (povrch puchýřkovitě rozpukán). Objekt č. 5: štíhlá rohovcová čepelka na jednom konci přihrocená, na druhém zaoblená, délka 3,5 cm; opracované křemencové jádro. Kůl č. 2: střep z plochého diskovitého talíře se ztenčeným, přihroceným okrajem, původní průměr asi 18 cm, skup. Ia. Kůl č. 25: rohovcová (?) čepelka dlouhá 3,2 cm. Kůl č. 45: černý střep z okraje únětické amfory (téhož typu, jako amfora z jámy I 1/1956) na povrchu leštěný, se stopami po odlomeném uchu, skup. III. Kůl č. 50: střep skup. Ib s dosti pravidelným zdrsněním vnější i vnitřní(!) stěny, blízkým slámování; amorfní hrudka bělookrové porésní hlinky s několika nepravidelně rozmístěnými otisky nehtů, místy s narůžovělým povrchem; obdélníkovitá čepelka rohovcová(?) tmavě šedá, dlouhá 2,9 cm; trojúhelníkovité škrabadlo s přihrocenou delší stranou; nepravidelný odštěpek s jednou řeznou stranou; křemencové škrabadélko. Z kulturní vrstvy sondy I je nezdobený střep se šedým leštěným povrchem skup. III a dvě beztvaré porésné hrudky do bělošeda vypálené hlíny (na jedné z nich jsou otisky drobných nehtů).
Chata II. Nejlépe zachovaný půdorys má severní stěna. Tvoří ji šest kůlů (č. 75, 76^ 33, 34, 35, 32) zapuštěných vždy 50 až 60 cm jeden od druhého. Také východní stěna zůstala dobře patrná (kůly č. 70, 71, 72, 74, 75). Stěna jižní probíhá přibližně od kůlu 70 na č. 44, 43, 42, 41 při čemž mezi Č. 70 a 44 zůstává mezera tří metrů. Nápadní stěna probíhá opět jen přibližně od č. 41 na č. 40, 30, 31. Severozápadní roh stavby nebyl zachycen a v této partii je mezi č. 31 a 32 vzdálenost dvou metrů beze stop po kůlech. Shodně s chatou I nacházíme i zde střední řadu kůlů, nesoucí zřejmě váhu sedlové střechy. Jsou to kůly č. 73, 72, 38, 30 a skupina kůlů č. 26, 27, 28 a 29; pravděpodobně k ní náleží i č. 37 a 39. Půdorys chaty tedy zaujímá přibližně obdélníkový tvar se stranami o délce 6 m (severní), 4,5 m (východní), 6,5 m (jižní — zdá se, že ještě před jz. rohem se lomí v tupém úhlu) a 5 m (západní). Plocha chaty měří přibližně 30 m 2 . Důležitější nálezy z prostoru chaty II: Objekt č. 6 (hrobová jáma): tři nezdobené střepy skup. Ia; nezdobený střep s černým povrchem, na němž patrný slabé stopy leštění, na lomu světle okrový, skup. III; tenkostěnný střep s povrchem vně i uvnitř šedočerným, se stopami leštění, skup. III. Kůl č. 26: zlomek páskového ouška s oranžovým povrchem skup. Ia. Kůl. č. 28: nezdobený střep Ia s červeným leštěným povrchem. Kůl č. 33: střep Ib s kolkovaným ornamentem. Kůl č. 34: střep Ia ze zploštělého, lehce zesíleného okraje mísovité nádoby, zdobeného prstováním. Kůl č. 40: střep II. skup. zdobený radýlkovým kolkem; Kůl č. 43: střep II. skup. zdobený pásem kolkovaných zoubků; jeden tenkostěnný černý střípek se stopami leštění, skup. III.
12
Důležitější nálezy z prostoru mimo chaty: Objekt č. 7: střep s plastickou lištou na povrchu silně korodovaný, skup. Ia; střep okraje mísy se šikmo seříznutým okrajem, skup. Ia; fragment plochého talíře s nízkou, 3,5 cm vysokou stěnou, skup. Ia; střep zdobený ozubeným kolkem (motiv lomených linií, sevřených do ozdobného pásu) skup. Ia, na povrchu stopy tmavohnědého povlaku; střípek skup. Ia zdobený radýlkovým kolkem; dva silně korodované podobně zdobené střepy, skup. Ia.
Obr. 6. Kozly: 1 střep diskovitého talíře z výplně kůlu č. 2, 2 dvojuchá amfora z jámy 1/1956, 4 střep talíře z objektu č. 7, 3 fragment mísy z jámy 11/1956. Rozvlečená kulturní vrstva z těsné blízkosti mazánkových bloků: bělošedý kvarcitový úštěp ve tvaru polokruhovité úseče s drobně retušovanou obloukovitou hranou. Kulturní vrstva v sondě III: střep skup. Ia s rudě červeným vyleštěným povlakem na vnější straně; střep Ia s jednoduchými radýlkovými pásy; střep Ia s vodorovným trojúhelníčkovitým pupkem; šedý nezdobený střep skup. II silně přepálený, s puchýřkovitě rozpukaným povrchem; běložlutavá kvarcitová šipka trojúhelníkovitého tvaru s lehce zataženou basí, hrot odlomený, původní délka asi 4,1 cm. Ornice na ploše celého výzkumu 1957: střep z okraje mísy se široce zploštělým a dovnitř zataženým okrajem, skup. Ia; střípek skup. Ia z okraje tenkostěnné miskovité(?) nádobky s radýlkovým pásem pod okrajem (postavení střepu nejasné); rukověť lžíce se zaobleným ukončením, dlouhá 5,6 cm, skup. Ia; střep Ia s výzdobným pásem, vyplněným radýlkovými kolky; střep Ib s dvěma řadami svislých záseků; běložlutavý kvarcitový úštěp s jedním bokem retušovaným; bělavá kvarcitová čepelka.
Obě chaty jsou tedy přibližně obdélníkového tvaru a jejich osy jsou shodně orientované východozápadním směrem. Zatím co u chaty I je nejsolidněji vybudována jižní stěna, u chaty II má 13
nejpevnější konstrukci stěna jižní. Situace v severním úseku výzkumu není jasná. Podle kůlů č. 77—85 nelze rekonstruovati žádný zřetelný půdorys. Zajímavý je vztah hrobu, v němž bylo podle antropologického posudku pohřbeno asi čtyřleté dítě, k chatě II. Velmi mělká hrobová jáma byla zahloubena těsně při vnitřní straně východní stěny chaty a zdá se dokonce, že se částečně vsouvala až pod ni. Linie kůlů je v tomto místě na vzdálenost dvou metrů přerušena. Zásyp hrobové jámy se svou strukturou shoduje s výplní ostatních objektů. Byly v něm nalezeny střepy skupiny Ia a III. Lze proto usuzovati, že hrob je současný se sídlištěm a náleží kultuře zvoncovitých pohárů. Je to regulérní pohřeb dítěte v chatě. Pro příslušnost k této kultuře mluví i orientace hrobu — J—S, obličejem k východu.® Kostrové pohřby na sídlištích známé z českého staršího eneolitu náleží většinou dospělým osobám a jsou poměrně řídké.7 V mladoeneohtickém řivnáčském stupni zdá se býti způsob pohřbívám na sídlišti již obvyklý.8 Jde však z valné části o pohřby žárové, uložené v popelnici. Z únětické kultury je známo uložení kostřičky nemluvněte ve velké zásobnici na sídlišti na Slánské hoře u Slaného.9 Není vyloučeno, že v kultuře zvoncovitých pohárů se zvyk uložiti tělo mrtvého přímo v obydlí, po prvé pozorovaný na sídlišti v Kozlech, uplatňoval jen při pohřbech nemluvňat či dětí velmi malých. Z druhé strany je známo, že i malé děti byly pohřbívány na řadových pohřebištích.10 Keramika a kamenné nástroje Keramiku lze pomocně dělit podle vypálení a úpravy povrchu celkem na tři skupiny: I. Střepy s bělošedým, okrovým až oranžově červeným hlazeným povrchem a) na lomu šedé až šedočerné, b) na lomu přibližně téže barvy jako na povrchu. II. Střepy s šedočerným či šedým hlazeným povrchem, na lomu šedočerné až černé. III. Střepy s leštěným povrchem, tvrději vypálené než střepy skup. I—II. Materiál střepů náleže jících skupinám Ia,b, II je obvykle jemně písčitý, se slabší či silnější příměsí drobných zrnek bílého křemene. Střepy Ib bývají obvykle hůře vypálené, než střepy Ia a II. Některé (např. z kůlů č. 37 a 40) mají na vnější straně slabý hnědoŠedý a vyleštěný povlak, svým charakterem však nená leží ke skupině III. Pro keramiku skupiny III (s leštěným povrchem) je příznačná zpravidla tenčí síla střepu, než u Ia,b a II, i lepší, tvrdší vypálení. Střep z kůlu č. 28 a dále střep z vrstvy v sondě III mají na vnitřní i vnější straně stopy slabé, jasně hnědočervené povlakové vrstvičky na povrchu vyleštěné (oba skup. Ia). Se shodnou úpravou povrchu se setkáváme na nejkrásněj ších zvoncovitých pohárech. Jednotlivé skupiny lze interpretovati takto: nálezy skupiny Ia,b a II se shodují s běžným materiálem kultury zvoncovitých pohárů. Naproti tomu střepy leštěné (skupina III) mají již ráz únětické keramiky, k níž přímo můžeme řaditi jak amforu z jámy 1/1956, tak také střep podobné amfory z kůlu č. 45. Pokud vůbec je možno určiti, náleží nalezené střepy celkem deseti typům keramických výrobků. Jsou to tyto tvary: 1. zvoncovitý pohár, 2. pohárovitý džbán, 3. mísa s rovně seříznutým nezesíleným 6. L. Hájek, Nové nálezy zvoncovitých pohárů, AR III 1951, 29; O. Kytlicová, Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Kněževsi, AR VIII 1956, 354. —■ Ve středoněmecké oblasti převahu orientace mrtvých ve směru poledníku a obrácení pohledu výhradně k východu statisticky dokázal U. Fischer, Die Orientierung der Toten in den neolithischen Kulturen des Saalegebietes, Jahresschrift Halle 37 1953, 58. 7. L. Hájek, Eine Skelettbestattung in einer Nosswitzer Kulturgrube in Prag XIX, Sudeta NF I 1940, 28—30; J. Schubert, Körperbestattung in Wohngruben nordischer Kultur, tamtéž 25—28. O pohřbu dítěte v ohništní jámě na kouřimské akropoli, datovaném do pozd. neolitu či staršího eneolitu, informuje M. Šolle, Neolitické osídlení Staré Kouřimě, AR VI 1954, 34. 8. Bylany — „Okrouhlík" (okr. Č. Brod): M. Kolín (nepublik.); Stehelčeves „Homolka" (okr. Kladno): J. Böhm, Kronika objeveného věku, Praha 1941, 202 a A. Knor, Příspěvky k pozdnímu neolitu v Čechách, Pam. arch. XXXXII 1946, 147; Vraný „čertovka" (okr. Slaný): A. Knor, Eneolitická a únětická opevněná osada ve Vraném na Slánsku, Referáty o pracovních výsledcích československých archeologů za rok 1956, Liblice 1957, 53. 9. V. Schmidt, Archeologický výzkum „Údolí Svatojiřského" a okolí, Pam. arch. XVI 1895, 625. 10. O. Kytlicová 1. c, 354.
14
okrajem, 4. mísa se zesíleným, dovnitř zataženým okrajem, 5. mísa se slabě zataženým vyhlazeným hrdlem a zdrsněným tělem, se čtyřmi jazykovitými pupky na výdutí, 6. mísa na nožce, 7. plochý diskovitý talíř s přihroceným okrajem, 8. talířovitá mísa s nízkým okrajem, 9. dvojuchá amfora staroúnětického typu, 10. lžíce s krátkou plnou rukojetí.
12 Obr. 7. Kozly: střepy zdobené rádýlkovými vzory (č. 1—9, 12), plastickou páskou (č. 10) a otisky nehtů (č. 11). Přibližně 1 : 1 .
Střepy zvoncovitých pohárů, byly výhradně zdobeny bud rádýlkovými pásy nebo ornamenty skládanými z otisků hřebenovítých kolků s drobnými čtverečkovými zuby. Na přítomnost pohá rovitých dibánů možno soudit pouze podle jednoho zlomku páskového ucha. Mísy s rovně seříznutým okrajem i mísy s okrajem zesíleným a zataženým dovnitř jsou stejně jako oba předchozí typy počítány k základnímu inventáři kultury zvoncovitých pohárů. Tvary blízké míse se zataženým okrajem a zdrsněným tělem z jámy 11/1956 nalézáme v té době na řivnáčských stanicích. 11 Rivnáčské mísy se shodují s mísou z Kozel nejen tvarově, ale také úpravou povrchu. Zdrsnění těla je u nich provedeno obvykle slámováním či tzv. voštinováním, řidčeji je použito již i prstování, které později nalézá široké uplatnění na únětických zásobnicích a někdy i na mísách. 12 Samo prstování není tedy omezeno jen na období únětické kultury — má starší, již eneolitickou tradici. Misky na duté no£ce jsou v kultuře zvoncovitých pohárů méně časté.13 Střep takové misky byl nalezen v sondě V. Novými, v této kultuře zatím neuváděnými typy jsou oba talířovité tvary, jejichž podobu můžeme rekonstruovati podle střepů z kůlu č. 2 (o průměru 14—16 cm) a z objektu č. 7 (o průměru asi 22 cm). Diskovité talíře bývají v eneolitu obvykle považovány za typické 11. Např. „Okrouhlík" u Bylan, M. Kolín inv. č. 3911, 3963 a d. 12. J. Filip, Pravěké Československo, Praha 1948, 183; Ďáblice: J. Neústupný, Únětická závaží a sekeromlaty se žlábkem, Pam. arch. XLI 1939, 123. 13. F. Schlette, (Die neuen Funde der Glockenbecherkultur im Lande Sachsen-Anhalt, Střena Praehistorica, Halle 1948, 60) je považuje za specialitu severní části středního Německa.
15
pro michelsberskou kulturu. Běžné jsou i v severní skupině kultury nálevkovitých pohárů, v níž trvají od nejstaršího až po nejmladší stupeň (EN A — MN V).u Ve středním Německu vystupují s tzv. Altmegalithkeramik.15 Jsou všude vysloveně sídlištním tvarem. Zatím co na jihoskandinávských sídlištích jsou velmi časté, 16 dále k jihu i k jihovýchodu mizí. Chybí např. v baalberské, salzmundské, walternienburské i bernburské skupině ve stř. Německu, 17 a je zajímavé, že K. Jaždžewski je nezná ani z východní skupiny nálevkovitých pohárů, jejíž materiál pochází téměř výhradně ze sídlišť. 18 Jediné mně známé talíře z Čech byly nalezeny na Hrádku u Čáslavi, 19 v jámě s michelsberským tulipánovitým pohárkem z Üsti n. Lab.30 a na sídlišti u Koudelová.21 čáslavský i koudelovský talíř zůstávají v rámci eneolitu blíže nedatovatelné. Střep talíře se slabě zvýšeným okrajem se objevil i na Moravě, mezi střepovým materiálem z mladoeneolitického výšinného sídliště na Palliardiho hradisku u Vysočan (okres Moravské Budějovice).22 U čáslavského a vysočanského nálezu nelze vyloučit ani příslušnost k mladohalštatskému osídlení. Zda ve všech případech jde o skutečné „pečící talíře" (Backtellern), tedy o tvary funkčně samostatné nebo pouze o pokličky, není jasné.23 Výzdoba středové plochy či několikeré její provrtání u některých kusů naznačují, že jistá část jich sloužila skutečně jen jako poklice. Amfora z jámy 1/1956 a střep podobné nádoby, nalezený ve výplni kůlu č. 45, mají přímé analogie v hrobech starší únětické kultury. 24 Vzájemnou shodu shledáváme nejen ve tvaru, ale i v tenkostěnnosti materiálu, v jeho tvrdém vypálení a také ve vyleštění povrchu. S keramikou kultury zvoncovitých pohárů nalezl podobnou amforu A. Stocký na pohřebišti v Řeži 25 a L. Hájek v jámě z Jenštejna.26 Přítomnost tohoto typu v nálezových souborech kultury zvoncovitých pohárů je jedním z více důkazů její současnosti s kulturou staroúnětickou.27 Z hliněné lžíce se uchovala pouze krátká a masivní, lehce nahoru zdvižená rukojeť. Podobná lžíce byla nalezena např. v jámě z Letonic (okres Bučovice)28 a na sídlišti v Porst (Kreis Dessau-Köthen).29 Mezi kamennými nástroji je zastoupena výhradně drobnotvará Štípaná industrie. Hlazené a vrtané nástroje chybějí. Trojúhelníkovitá šipka s lehce zataženou basí nalezená v sondě III má četné obdoby v hrobových souborech kultury zvoncovitých pohárů i v jiných mladoeneolitických skupinách.30 14. C. J. Becker, Stenalderbebyggelsen ved Store Valby i Vestsjaelland (The Stone Age Settlement at Store, Valby, West Zealand — Problems concerning the first and last phases of the TRB cul ture), Aarboger Kopenhagen 1954, 187 a 196. — T. Mathiassen, The stone-age settlement at Trelleborg, Acta Arch. Kobenhaven XV 1944, 86, 97, 98. 15. Rochau (Kr. Stendal): K. Schwarz, Zur vorgeschichtlichen Besiedlung des Landes an der Speckgrabenniederung im Kreise Stendal, Jahresschrift Halle 33 1949, obr. 3; Leipzig-Eutritzsch: F. Nabe, Die steinzeitliche Besiedlung der Leipziger Gegend, Lipsko 1908, obr. 117—119; Gross-Schwechten (Kr. Stendal): F.Schlette, Die Alt-Megalith kultur nordwestlich Stendal, Jahresschrift Halle 39 1952, 7. 16. T. Mathiassen 1. c, 86 (na 238 fragmentů). 17. P. Grimm, Die Baalberger Kultur in Mitteldeutschland, Mannus 29 1937, 155 n.; tyg, Die Salzmünder Kultur in Mitteldeutschland, Jahresschrift Halle 29 1938, In.; JV. Niklasson, Studien über die Walternienburg-Bernburger Kultur, Jahresschrift Halle 13 1925. 18. K. Jaidžewski, Kultura puharów lejkowatych w Polsce zachodniej i šródkowej, Poznan 1936. 19. Museum Čáslav karton 1072. 20. E. Simbriger, Die Vorgeschichte des Aussig-Karbitzer Bezirkes, Reichenberg 1934, 23. 21. K. Čermák, Kamenné nástroje na Čáslavsku, Pam. arch. XXII 1908, 512, obr. 7 : 26. 22. Museum Mor. Budějovice neinventováno. Na téže lokalitě i silné mladší (zejména halštatské a slovanské) osídlení: V. Vildomec, Palliardiho hradisko nad Želetavkou na Moravě, AR III 1951, 31—33. 23. Nesnadnost odlišení talířů od poklic vyplývá i z rozboru K. Langenheima (Die Tonware der Riesensteingräber in Schleswig-Holstein, Neumünster 1935, 113. 24. Kupř. Brázdím (okr. Brandýs n. Lab.): J. L. Pii, Archaeologický výzkum ve středních cechách, Pam. arch. XV 1892,406, t. XVIII : l a l Stocký, Unětická keramika v Čechách II, Pam. arch. XXXV 1927, 311 a t. LXXXIV : :12. 25. A. Stocký, Hroby se zvoncovitými poháry v Řeži, Pam. arch. XXVIII 1916, 188, t. XVIII : 12. 26. L. Hájek, Kulturní jámy s keramikou zvoncových pohárů, Pam. arch. XXXXI 1939, 121, obr. 2 : 2. 27. Viz níže. 28. Fr. Kalousek, Lid se zvoncovitými poháry na Bučovsku (Morava), ČMM XLI 1956, 75, t. XI : 11. 29. R. Schulze, Die jüngere Steinzeit im Köthener Lande, Köthen 1930, 54; F. Schielte 1. c, 34. 30. Na chronologickou i kulturní nevýraznost tohoto typu pazourkových šipek ukazoval již J. E. Forssander, Der ostskandinawische Norden während der ältesten Metallzeit Europas, Lund 1936, 128—129.
16
Kulturní příslušnost sídliště a jeho datování Keramické nálezy z kozelského sídliště jsou vcelku dvojího druhu. Především je zde keramika vlastní kultuře zvoncovitých pohárů (skupina Ia—b, II) a za druhé zde vystupuje keramika kvalitnější, náležející do rámce staroúnětické keramiky a odchylující se od předešlé nejen zpraco-
Obr. 8. Kozly: 1—3 střepy okrajů mis, 4 rukojeť lžíce, 5 střep z mísy na nožce, 6 slámovaný střep, 7—13 kamenné nástroje. Přibližně 1 : 1 .
váním, ale také tvarově. Za současného stavu relativní chronologie, kdy můžeme vyloučit možnost, že by zvoncové poháry byly mladší než staroúnětická kultura, zbývají dvě eventuality. Buď bylo sídliště osídleno dvakrát, a to nejprve kulturou zvoncovitých pohárů a poté kulturou staroúnětickou, nebo zde existovalo pouze jedno osídlení a keramika zvoncovitých pohárů a staroúnětická jsou současné. Možnost dvojího osídlení se zdá skoro vyloučena již celkovou disposicí nalezených objektů. Ze zjištěných 86 kůlů náleží 41 kůlů chatě I, 27 kůlů chatě II, 10 kůlů v nejsevernějším cípu výzkumu patří k jakési další stavbě, která vsak stála zřejmě paralelně s chatou II, a pouze zbývají2—Památky archeologické i
17
cích 8 kůlů stojí isolovaně. Avšak i tyto byly nalezeny při samém okraji odkryté plochy a mohou náležeti k některým dalším a dosud neodkrytým obydlím (kůly č. 20, 21, 22, 57, 59, 62, 63). Nenalézáme ani náznaku toho, že by se zde překrývaly stavby dvou různých období. Půdorysy obou chat jsou poměrně zřetelné a samostatné, vzájemně od sebe isolované (celá střední část sondy III je bez kůlů — byl to zřejmě volný prostor mezi chatami, a také v sondě IV kromě kůlů chaty II žádné další již nejsou). Celkový obraz tak nejlépe odpovídá závěru, že zdejší sídliště bylo osídleno v jediné době a s ohledem na slabou kulturní vrstvu a skrovný počet nálezů poměrně krátce. Stejnou odpověď dává také statistický rozbor nalezené keramiky: Tabulka procentuálního zastoupení střepů jednotlivých materiálových skupin: ^~\^^ sonda č. materiálová ^^\. skupina ^\^
I
II
III
skupina č. Ia skupina č. Ib skupina č. II skupina č. III
165 32
25 5 2
31 6 71
IV
V
VI
46 3
3
112
3
26
32
45
13
49
6
celkový počet střepů
132—77,19% 19-11,11% 13— 7,60% 7— 4,09%
171—100,00%
Z celkového součtu všech nalezených střepů zabírají střepy III. skupiny (únětického rázu) jen nepatrný podíl — 4,09%. Podle nálezových okolností nepochází střepy únětického rázu ze samostatných objektů, ale byly smíšeny s keramikou zvoncovitých pohárů. Tyto skutečnosti i fakt, že jejich celkový počet je v procentuálním poměru ke keramice zvoncovitých pohárů nepatrný a že proto nemohou representovati samostatnou fázi osídlení, jsou více méně exaktním důkazem současné funkce obou keramických druhů. Potvrzuje se tím správnost starších pozorování L. Hájka31 a G. Mildenbergera,32 kteří na současnost zvoncovitých pohárů se staroúnětickou kulturou soudili podle hrobových nálezů a typologických shod. Na základě přítomnosti staroúnětických tvarů bychom mohli kozelské sídliště klásti na konec mladšího eneolitu, před samý počátek vlastní doby bronzové. Soudíme tak proto, že Hájkovo umístění staroúnětické kultury ještě do eneolitu je bezpochyby správné. 33 Jak blízko přitom má mladší fáze kultury zvoncovitých pohárů k nástupu nejstarší doby bronzové, lze si dobře ověřiti na situaci v dolnorakouské a západomaďarské oblasti. Stupeň Oggau-Sarród, odpovídající české mladší fázi zvoncovitých pohárů, je svým celkovým rázem ještě eneolitický. 34 Avšak na pohřebišti v Lorettu, které svou keramickou výbavou je natolik shodné s nálezy t/pu Oggau-Sarród, 35 že R. Pittioni použil jeho názvu jako dalšího synonyma k Patayovu termínu,36 už přicházejí četné bronzové předměty, a proto je nutno je klásti již do periody A I. 37 Náleží-li sídliště v Kozlech již do pokročilejšího stadia kultury zvoncovitých pohárů, překva31. L. Hájek, Bronzové (měděné?) jehlice kultury zvoncovitých pohárů, OP XIV 1950, 357. 32. G. Mildenberger, Studien zum mitteldeutschen Neolithikum, Leipzig 1953, 73. 33. L. Hájek, Knoflíky středoevropské skupiny kultury zvoncovitých pohárů, Pam. arch. XLVIII 1957, 416—421. 34. P. Patay, Frühbronzezeitliche Kulturen in Ungarn, Diss. Pann. II. 13, Budapest 1938, 45 n. — autor sám již tento stupeň klade do st. d. bronz. 35. A. Ohrenberger, Zwei Gräber aus der Spätphase der Glockenbecherkultur (Ein Beitrag zum Problem des Typus Ragelsdorf— Oggau—Sarród), Arch. Austriaca 19/20 1956, 102. 36. R. Pittioni (Urgeschichte des österreichischen Raumes, Wien 1954, 260—274) při vypracovávání této fáze, kterou označil jako typ Ragelsdorf—Oggau—Loretto neměl zřejmě materiál z Ohrenbergova výzkumu v Lorettu ještě k disposici. 37. A. Ohrenberger 1. c, 104.
18
puje pak do jisté míry výskyt zdobené keramiky, typické pro její počáteční období. Obvykle badatelé předpokládají, že mladší fáze této kultury obsahuje již jen džbánovité, kořlíkovité a mísovité tvary tzv. průvodní keramiky.38 Pravděpodobnost existence samostatné mladší fáze vzrostla zejména poté, co byla prokopána celá pohřebiště bez jediného zdobeného poháru. 39 Na rozsáhlém pohřebišti u Holásek (okr. Brno-okolí) pozoroval M. Chleborád, že zdobené poháry se vyskytovaly pouze v malé severní skupině hrobů a na přilehlém okraji skupiny jižní. Zbývající část jižní skupiny dala již jen keramiku nezdobenou. 40 I zde máme tedy náznak, že s postupujícím vývojem
Obr. 9. Kozly: střep z hrdla dvqjuché amfory, nalezený ve výplni kůlu č. 45.
kultury se zdobené poháry vytrácejí. 41 Materiál z kozelského sídliště naopak naznačuje, že tento proces neprobíhal zcela rovnoměrně a do důsledků. 42 Celou otázku nelze ovsem řešit na základě této jediné lokality. Stále zůstávají možnosti, že přežívání tvarů, zdobených v typickém slohu počátečního (expansivního) stadia, mohlo mít jednak nepatrný rozsah (v Kozlech na 164 střepů skupin Ia—b II připadá pouze 11 střepů zdobených kolkovanými vzory a jejich podíl z celkového počtu tak tvoří pouze 6,7%), jednak mohlo být jen lokálně omezeným úkazem. V každém případě nám bude při práci s nezdobenou keramikou, pocházející z ojedinělých hrobů či náhodných nálezů velmi těžko a mnohdy vůbec nemožno rozhodnout, zda náleží starší či mladší fázi. Typy obydlí kultury zvoncovitých pohárů a jejich vztah k obydlím mladoeneolitického řivnáčského stupně Již od doby prvých přehledných studií věnovaných kultuře zvoncovitých pohárů vzbuzoval pozornost nápadně nízký počet nálezů sídlištního rázu, stojící v příkrém protikladu ke stále stoupající řadě hrobů i celých pohřebišť.43 38. L. Hájek (OP XIV 1950, 356) řadí kupř. do této fáze pohřebiště z Prahy-Libně, prokopané E. Štorchem. Džbán ky odtud jsou zdobeny již jen třásňovými či plastickými vzory. 39. O. Kytlicová 1. c, 328—336, 353—356. 40. M. Chleborád, Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů nad Holáskami u Brna, OP XIV 1950, 361. 41. J. Böhm 1. c, 185. 42. Ve stř. Německu počítá F. Schlette (1. c, 63, obr. 18) s trváním zdobených pohárů přes celý starší (Hoch-) i mladší stupeň (Spätstufe). — V jámě prokopané L. Hájkem u Jenštejna (Pam. arch. XXXXI 1939, 121—122) byl také nale zen vedle četných nezdobených střepů a dvojuché amfory staroúnětického rázu i střep ode dna zdobeného poháru. 43. P. Bosch-Gimpera, Glockenbecherkultur, ERV IV Berlin 1926, 351.
2*
19
Z čech jsou až dosud publikované zprávy nebo alespoň zmínky o devíti lokalitách. V Lovosicích prokopal R. Weinzierl v byv. Kostelní ulici jámu s ohništěm, hlubokou 2 m, ve které kromě střepů, přeslenu a zvířecích kostí byly i dva nezdobené džbánky.44 J. Axamit uvádí z Prahy-Krle střepový materiál z kulturní vrstvy v pískovně poblíže restaurace Belle Alliance.45 O dalších dvou případech, s nimiž nás seznamuje A. Stocký (Chudonice, Semice), nemáme bližších údajů.46 Jáma z Prahy-Kobylis byla válcovitého tvaru, její průměr činil 130 a hloubka 75 cm. 47 Při výzkumu na pohřebišti kultury zvoncovitých pohárů u nového lihovaru v Kolíně (skalnatá výspa „Na katovce") narazil Fr. Dvořák v bezprostřední blízkosti také na sídliště, z něhož prokopal celkem 12 jam. Bližší údaje k nim však neudává.48 Týž badatel prozkoumal menší odpadovou jámu u Nebovid (okr. Kolín). Byla podobně jako jáma z Prahy-Kobylis válcovitá, o průměru 1,4 m, a vedle typických střepů v ní byly i úlomky zvířecích kostí.49 Konečně dva poslední případy publikoval L. Hájek.60 V Lysolajích u Prahy to byla zhruba obdélníková jáma o rozměrech 2,25 X 1,8 m, s rovným dnem a kolmými stěnami. V její východní polovině byla malá jamka, vyplněná popelem. U Jenštejna (okr. Brandýs nad Labem) byla prozkoumána chata o rozměrech 4,5 x 4,0 m, zapuštěná do hloubky 1 m, s rovným dnem, kolmými stěnami a ohništěm při jižní straně. Stejně malý počet sídlištních objektů je znám ze sousedního stř. Německa. Nejsou odtud k disposici úplné seznamy materiálu. Ačkoli počet hrobů dosahuje již několika set, stopy sídlišť jsou známy pouze ze šesti lokalit.51 Vždy se jedná jen o ojediněle nalezené jámy menších rozměrů. Jáma ze Streckau měla úzké hrdlo a kespodu se vakovite rozšiřovala. Podobala se tedy zásobnicovitým jámám z mladších období. Největší počet sídlišť poskytla až dosud Morava. V roce 1911 znal /. L. Červinka jejich stopy celkem z 23 lokalit62 a k roku 1956 bylo jich na 50.53 Z toho obytných objektů je zatím jen několik. Tak ze Šlapanic je zpráva o „příbytkové jámě", v níž byly četné zdobené i nezdobené střepy a zvířecí kosti.54 Jáma z Vanovic (okr. Boskovice) je zvláště zajímavá svými rozměry. Podle zjištění F. Vlka byla čtvercového tvaru o stěnách 15 m dlouhých. Na jednom konci byla přes jeden metr hluboká a na druhém konci poznenáhlu vycházela na povrch. Na jedné straně byla opatřena jakýmsi příchodem 1 m širokým.55 Několik dalších menších jam zjistil K. Schirmeisen na severní Moravě56 a týž autor uvedl některé nové lokality s nálezy sídlištního charakteru ve svých přehledech nových archeologických nálezů z Moravy. 57 Zatím nejvíce obytných objektů bylo odkryto ve Střelících (okr. Znojmo). Již Fr. Vildomec zde při výzkumu osady s moravskou malovanou keramikou prokopal nejméně 10 jam s keramikou zvoncovitých pohárů. O jedné z nich píše J. Skutil, že byla čtvercová o délce stran 4 m a hluboká 80 cm. 58 Později bylo v poloze „Na kloboučku" prokopáno 44. Drei ornamentierte, neolithische Urnen, Preh. Blätter VII 1895, 27—28 (M. Teplice inv. č. W 1208, 1335, 1336). 45. Nové nálezy tzv. michelsberské keramiky v Čechách, Pam. arch. XXVIII 1916, 71. 46. Pravěk země české, I. Věk kamenný, Praha 1926, 182, 184. — A. Stocký (1. c, 183) řadil dále do kultury zvon covitých pohárů také jámu z Plaňan (okr. Kolín), o níž uveřejnil zprávu J. L. Pič (Pam. arch. XVIII 1900, 211, obr. 2). Oba vyobrazené střepy náleží podle typického ornamentu k třetímu stupni kultury nálevkovitých pohárů. 47. L. Hájek, Příspěvek k chronologickému zařazení a vývoji šňůrové keramiky, Pam. arch. XXXVIII 1932, 40. 48. Nálezy zvoncové keramiky na Kolínsku a českobrodsku, Pam. arch. XXXVII 1931, 40. Autor pouze uvádí, že jámy byly většinou menších rozměrů. 49. Dr. Fr. Dvořák 1. c, 41. 50. Pam. arch. XXXXI 1939, 119—122. 51. Ditfurth (Kr. Quedlinburg), Meuselwitz (Kr. Altenburg), Porst (Kr. Dessau-Köthen), Seehausen (Kr. Wanzleben), Streckau (Kr. Weissenfels), Weissenfels-Stadt: G. Neumann, Die Gliederung der Glockenbecherkultur in Mitteldeutschland, PZ XX 1929, 57, 61—62, 66; F. Schlette 1. c, 44—45. 52. Moravské starožitnosti, díl II, Kojetín 1911, 218—223. 53. Fr. Kalousek 1. c, 91. 54. /. L. Červinka 1. c, 222. 55. F. Vlk, Archeologické nálezy z okolí vanovského, ČMM 1908, 7. 56. 15 Jahre Vorgeschichtsforschung in Mähr.-Neustädter Gebiet, Zeitschrift des mährischen Landesmuseums, NF III 1943, 111—113. 57. K. Schirmeisen, Fundberichten aus Mähren, Nachrichtenblatt f. D. Vorzeit 12—1936, 14; 13—1937, 176; 14—1938, 159. 58. Moravské praehistorické výkopy a nálezy 1931, OP IX 1936, 149. 20
Tabulka rozměrů kůlových jam Kůlč.
Sonda
1
I
2 3 4 5 6
I I
7
8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43
I I I I I I I I I I I I I I I I I I I II II II II II II II II II II III III III III III III III III
III III III
Průměr
Hloubka
Kůlč.
Sonda
Průměr
55
15
44
III
72 x 64
36
15 23 25 20 24 14 16 15 16 14 12 17 15 9 13 26 9 14 7 14 14 12 15 11 20 8
45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86
II II II II II II II II III III III III III III III III III III III III III III II II II IV IV IV
62 51 48 54 20 58 48 42 49 26 52
42 44 38 40 28 34 36 35 30 22 38 51 48 39 38 32 26 24 30 31 50 34 36 32 22 28 24 60 31
46 x 60
37 36
42 x 50
22 40 42
74 x 61
80
60 x 40 70 x 52
48
22 9
24
8 31 31 29 19 8 18 24 28 18 16 20 17
IV IV IV VI VI VI VI
v v v v v vI
51 x 38
26 38
—. 42 x 34 70 x 44 50 x 28
50 28 40 30
64 x 52
40 47 40 42
32 x 39
34 39 44 41 34 48 25 48 28 39 36 45 51 28
Hloubka
23 17
22
14 12 15 15 8 10 13 16 18
21
9 15 18 9 18 8 13 10
21
18 19 16 13 19 30 22 12 41 19 32 26 15 10 30
12
17 20 16 19 18
několik dalších objektů, z nichž některé byly chaty se stopami po kůlech a jiné byly odpadkové jámy. 69 Podle laskavé informace L. Hájka šlo vesměs o chaty zahloubené. Poslední lokalitou, na níž se podařilo odkrýti dvě jámy jsou Těšetice (okr. Znojmo). 60 Prvá z nich byla čtvercová s oblými rohy, o délce stran 3,6 a 3,4 m. Její obvodové stěny nebyly kolmé, ale zešikmené. V severovýchodním rohu středové částí byla prohlubenina s ohništěm. Sloužila tedy pravděpodobně jako obydlí. U druhé jámy se nepodařilo zjistit tvar. 59. L. Hájek, AR III 1951, 30. 60. Fr. Kalousek, Ein Birituelles Gräberfeld und Siedlungsobjekte der Glockenbecherkultur in Těšetice bei Znojmo, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, V 1956, 5—13.
21
V Rakousku i záp. Maďarsku,61 stejně jako v Bavorsku,62 záp. Německu63 a Šlesvicku-Holštýnsku64 jsou stopy sídlišť stále ještě mnohem vzácnější než na Moravě. Jámy s keramikou zvoncovitých pohárů, prokopané u Nähermemmingen (B. A. Nördlingen), měly kruhovitý až oválný půdorys a jejich průměr se pohyboval mezi třemi až čtyřmi metry. Byly proto označeny jako kruhovité chaty.65 Na pozoruhodném výšinném sídlišti u Oltingen (Kt. Ferrette) zjistil K. Gutmann 11 zahloubených chat. Některé byly kruhovité (o průměru 4—8 m), jiné oválné (9 X 7 m) a jedna obdélníková (7,3 X 5,3 m). Některé měly zachovánu i kamennou obvodovou zídku.68 Datování je však problematické, neboť celé sídliště bylo neobvykle chudé na keramiku. Bývá někdy také počítáno ke kultuře zvoncovitých pohárů 67, a to nejspíše právem. Také podle typů pazourkových šipek se zdá, že není starší než mladoeneolitické.68 Z podaného stručného a jistě ne vyčerpávajícího přehledu sídlištních nálezů vidíme, že vlastní formu obydlí se podařilo odkrýti zatím jen na několika málo místech. Převážnou část těchto nálezů tvoří jen různé zásobnicové či odpadové jámy. Vcelku však již dnes lze s jistotou říci, že kultura zvoncovitých pohárů neužívala ve střední Evropě pouze jednoho typu chat. Doloženy" jsou již tři formy: 1. čtvercové či obdélníkové polozemnice dlouhé 3,5—4,5 m (Jenštejn, Střelice, Těšetice), někdy větší (Oltingen), jindy menší (Lysolaje). Pouze zahloubená chata z Vanovic je svými velkými rozměry výjimkou. V Anglii byla podobná zahloubená chata o rozměrech 3,5 x 1,2 m zjištěna na sídlišti u Easton Down (Wiltshire). 69 2. Kruhovité či oválné polozemnice o průměru 3—5m (Nähermemmingen, Oltingen). Stej ných obydlí používala tato kultura i v Anglii (Ayrshire, Easton Down). 70 F. Behn se původně domníval, že okrouhlé stavby u kultury zvoncovitých pohárů plně převažují. 71 Na to kladl důraz později také V. G. Childe, který soudil, že uvedený typ domu náleží k jejímu původnímu středomořsko-africkému dědictví.72 3. Povrchové pravoúhlé chaty s kůlovými stěnami a sedlovou střechou, dlouhé 6 až 10 m.
61. V Rakousku: Grosshöflein-Föllik a Bisamberg: R. Pittioni 1. c, 260, 267 (autor se domnívá, že také depot z Trausdorfu a keramika z Jennybergu u Mödlingu mají sídlištní charakter); v záp. Maďarsku: Pestszenterzsébet, Budapest-Tabán: P. Patay 1. o, 20—21. 62. Altheim, Mainkofen, Karlstein: J. v. Trauwitz-Hellwig, Kulturverhältnisse am Ende der Stein- und Anfang der Bronzezeit in Südbayern, MAGW LIV 1924, 104, 109. — Nähermemmingen: E. Frickhinger, Glockenbechersiedlung und frühbronzezeitliche Hockergräber bei Nähermemmingen, BA. Nördlingen, Germania 21 1937, 6—9; týž, Die Glockenbechersiedlung und der frühbronzezeitliche Hockerfriedhof bei Nähermemmingen, Bez.-Amt Nörd lingen, Mannus 31 1939, 467—484. 63. E. Sangmeister (Die Jungsteinzeit im nordmainischen Hessen III — Die Glockenbecherkultur und die Becher kulturen, 1951, 12) uvádí např. jen jediný nejistý nález jámy z Frankfurth-Zeilsheim. 64. K. W. Struve, Die Einzelgrabkultur in Schleswig-Holstein und ihre kontinentalen Beziehungen, Neumünster 1955, 160, 171, 187 (Börnsen, Kr. Lauenburg: rozrušené sídliště na písečné duně; Aasbüttel (Kr. Rendsburg), Wolkenwehe (Kr. Stormarn) — jsou uváděny pouze nálezy keramiky, kamenných nástrojů a ze sídlištních objektů jen ohniště. — Sídliště v Heidmoor: H. Schwabedissen, Siedlung Heidmoor, Gem. Berlin, Kr. Segeberg, Germania 33 1955, 256—258. 65. E. Frickhinger 1. c. 66. Die neolithische Bergfeste von Oltingen, PZ V 1913, 158 a d. 67. F. Behn, Haus, ERV V 1926, 174. 68. K. Gutmann 1. c. 69. V. G. Childe, Prehistorie Communities of the British Isles, London 1952, 98. 70. V. G. Childe 1. c, 98. 71. F. Behn 1. c, 174. — V. G. Childe (The Danube in Prehistory, Oxford 1929) považoval také jámy z Altheim a Karlstein za kruhovité chaty. Jáma z Altheim měřila však v průměru jen 2 m. V podobných případech, kdy není určitých pádných důvodů, že by objekt skutečně sloužil za obydlí (např. stop po kůlové konstrukci) bude lépe při jeho interpretaci postupovati jen s reservou. Poučením mohou být situace zjištěné na Vučedole a Bubanj Hum, kde kruhové jámy mající i přes 2 m v průměru byly zapuštěny do podlah větších pravoúhlých staveb (R. R. Schmidt, Die Burg Vučedol, Zagreb 1945, 20; M. Garašanin, Ausgrabungen in Bubanj b. Niš, Germania 35 1957, 202—203, obr. 2. 72. V. G. Childe, Communities, 110.
22
Byly zjištěny zatím jen v Kozlech.79 Uvedené typy obydlí jsou vesměs menších rozměrů (s výjimkou Vanovic) a jednoprostorové. To rámcově souhlasí zatím s dnešními představami o společensko-hospodářských poměrech vládnoucích v mladším eneolitu. Je pozoruhodné, že stejných obydlí bylo v téže době používáno v našich zemích i domácím zemědělským obyvatelstvem. V řivnáčském stupni jsou pravoúhelníkové polozemnice nejužívanější formou domu.74 Také kruhovité polozemnice se uplatnily např. na výšinném sídlišti na Rivnáči u Žalova (Praha-západ).75 Pouze povrchové chaty z vlastního řívnáčského stupně zatím neznáme. Byly však nalezeny v předchozím období např. na Starých Zámcích u Líšně76 a v Nosvicích ve Slezsku.77 Objevují se také později v únětické kultuře. 78 Pravoúhlá obydlí povrchová i zahloubená mají ve střední Evropě určitou tradici.79 Stejné polozemnice, jaké jsou na řivnáčských stanicích, byly odkryty také na výšinném sídlišti na Hutbergu u Wallendorfu (Kr. Merseburg), které zaniklo s příchodem šňůrové kultury 80 a je tedy starší, než počátek řivnáčského období. I tento typ žije dále v době únětické kultury. 81 Jinak tomu je u velkých kruhovitých chat, které pravděpodobně representují nový typ obydlí, nastupující ve středoevropské oblasti teprve ke konci eneolitu.82 Není vyloučeno, že jeho vystoupení je spojeno s příchodem kultury zvoncovitých pohárů. Přitom (pokud lze dnes říci) se zdá, že nemohou být rozdíly mezi jednotlivými typy chat vysvětlovány jejich různou funkcí. Nelze zatím říci, že by určitý typ byl snad obydlím a jiný opět jen hospodářskou stavbou, dílnou či pod. Na výšinných sídlištích, která až dosud byla zkoumána, nacházíme vždy jen jednu formu chat. Na Homolce u Stehelčevsi, Okrouhlíku u Bylan a na Čertovce u Vraného 83 stejně jako ve vrstvě III na Goldbergu81 bylo bez výjimky použito 73. Na budování hrobových komor či srubů v kultuře zvoncovitých pohárů posledně upozornil B. Novotný (Hroby kultury zvoncovitých pohárů u Smolina na Moravě, Pam. arch. XLIX 1958, 297—310). Tyto stavby mohou být dobře napodobením dřevěných povrchových chat. 74. Např. Praha-Bohnice (J. Schránu, Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens, Berlin-Leipzig 1928, 70, obr. 8), Praha-Bubeneč (J. Böhm 1. c, 200, obr. 25 : 1), Stehelčeves-Homolka (J. Böhm 1. c, 201, obr. 25 : 2—4), Kamýk-Horka (R. Jakimouiicz, Nordická jáma kulturní v Kamýku, Pam. arch. XXVI 1914, 166, obr. 73), Vraný-Čertovka (A. Knor 1. c, 52—53). 75. Č. Ryzner, Řivnáč — Hradiště u Levého Hradce, Pam. arch. XII 1884, 213—215. Během výzkumu zde Č. Ryzner nacházel především v místech zahloubených chat velké množství mazanice s otisky prutů (podobně jako E. Frickhinger v Nähermemmingen — viz pozn. 62), navršené až do výše 60 cm. Prvou jámu popsal jako kulatou o průměru 5 m a hloubce I m. U dalších pak pouze uvedl, že byly podobné a na plánku je všechny zakreslil jako kruhovité (t. X : 3). Bylo by možno pochybovati o tom, zda č. Ryzner správně zachytil půdorysy jam — zda se totiž ve skutečnosti nenalezl, stejně jako na všech až dosud zkoumaných řivnáčských stanicích, pravoúhelníkové zahloubené chaty, jejichž rohy mohly být eventuálně zaoblené. Myslím však, že na Ryznerovy údaje je možnost se spolehnout, víme-li např., jak přesně pozoroval při odkrývání pohřebiště u Unětic (J. Filip 1. c, 19). Definitivně potvrzeny budou ovšem až tehdy, podaří-li se v budoucnu nalézti podobná kruhovitá obydlí i na jiných mladoeneolitických sídlištích. 76. A. Benešová, Eneolit na hradišti Staré Zámky u Líšně se zřetelem k dosavadní chronologii, Referáty o pracov ních výsledcích čs. archeologů za rok 1955, část I, Liblice 1956, 43. 77. H. Seger, Die keramischen Stilarten der jüngeren Steinzeit Schlesiens, Schlesiens Vorzeit NF VII 1919, 28—29, obr. 88. 78. B. Soudský, Únětická osada v Postoloprtech, AR V 1953, 308—318; /. Hnízdová, Osady a chaty únětického lidu v Čechách, AR V 1953, 382. 79. W. Radig, Das vorgermanische nordische Haus in Norddeutschland (ve sborníku „Haus und Hof im nordi schen Raum", Band I, Leipzig 1937), 53—59; J. G. D. Clark, Europa przedhistoryczna — Postawy gospodarcze (Prehistorie Europe — The Economic Basis), Warszawa 1957, 187. 80. F. Benesch, Die Festung Hutberg, Halle 1941, obr. 6; U. Fischer, Über Nachbestattungen im Neolithikum von Sachsen-Thüringen, Festschrift des Römisch-Germanischen Zentralmuseums in Mainz III 1952, 168. 81. I. Hnízdová I. c, 385—392. 82. Chaty podkovovitého půdorysu, odkryté na několika severských lokalitách (E. Sprockhoff, Die nordische Mega lithkultur, Berlin-Leipzig 1938, 131; H. Reinerth, Haus und Hof im vorgeschichtlichen Norden ve sborníku: Haus und Hof im nordischen Raum I, Leipzig 1937, 16) měly, jak vyplývá ze situace na sídlišti v Troldebjerg {J. Winther, Troldebjerg, Rudkobing 1935; J. G. Clark 1. c, 186—187) zřejmě jen vedlejší význam, neboř obytnými stavbami zde byly pravoúhlé dlouhé domy. 83. Viz pozn. 74. — Bylany-Okrouhlík: Fr. Dvořák, Pravěk Kolínska a Kouřimská, Kolín 1936, 31. 84. G. Bersu, Altheimer Wohnhäuser vom Goldberg, O. A. Neresheim, Württemberg, Germania 21 1937, 149—158. 23
více či méně zapuštěných pravoúhlých staveb, na Řivnáči opět výhradně kruhovitých chat. 85 Je proto zřejmé, že oba typy musely být obytnými objekty. Budování stejných typů obydlí jak lidem řivnáčského stupně, tak i kultury zvoncovitých pohárů opět naznačuje, že jejich volba nebyla v tomto období vázána etnickou příslušností, ale mnohem spíše půdními a klimatickými podmínkami. Pro písčité půdy (jak tomu bylo např. v Kozlech) by zahloubené chaty byly sotva vhodné. Závěr Při výzkumu v Kozlech (okr. Brandýs n. Lab.) byly odkryty dvě povrchové chaty s nosnou kůlovou konstrukcí, datované do doby mladší fáze kultury zvoncovitých pohárů a tvořící zřejmě část větší osady. Jejich půdorysy se podařilo zachytiti jen díky neobyčejně příznivým půdním podmínkám. Stěny obou chat byly tvořeny mělce zapuštěnou kůlovou kostrou, která byla propletena patrně proutím. Podle dobře patrných středních řad kůlů je kryla sedlová střecha, na štítových stranách patrně krátce přesahující vlastní obytný prostor. Proti starším názorům předpokládajícím, že lid této kultury žil pohyblivým životem a nezanechal proto stop po trvalých sídlištích, musíme nyní připustit existenci řádně vybudovaných osad, i když snad jen krátkodobých. Polohou v terénu i půdními podmínkami odpovídá kozelské sídliště do jisté míry sídlišti v Heidmoor (Kreis Segeberg).86 Celé širé okolí je pokryto lehkým a teplým, někdy více a jindy méně prohliněným štěrkopískem, který musel býti v pravěku neobyčejně chudý. 87 Zdá se proto, že v blízkosti osady sotva mohla být zakládána pole; nelze ovšem vyloučiti možnost zamědělského využití inundačního pásma. Hledáme-li nejpravděpodobnější odpověď na otázku, jakého druhu mohl být hlavní způsob obživy zdejších osadníků, přichází v úvahu nejspíše pastevectví a rybolov.
DIE SIEDLUNGSSTÄTTE DER GLOCKENBECHERKULTUR BEI KOZLY IN NERATOWITZER GEGEND M. ZÁPOTOCKÝ
Die Siedlungsstätte und ihre Lage Südwestlich der Gemeinde Kozly (Bezirk Brandýs n. Labern) wurde eine spätäneolithische Siedlungsstätte durch zwei Sandgruben arg beschädigt. Die Siedlung breitet sich über eine mäßige Anhöhe am Rande der ersten, nicht im Ueberschwemmungsgebiet liegenden Elbe-Terrasse von Wurm I aus, eine Anhöhe, die ursprünglich von drei Seiten von einem der zahlreichen Flußarme umspült wurde und die Innenseite des schmalen Elbemäanders bildete. Zur Zeit, da sie entstand, war diese Siedlungsstätte höchstwahrscheinlich von drei Seiten, wenn nicht direkt durch fließendes Wasser, so doch wenigstens durch ein sumpfiges, schwer zugängliches Gelände geschützt. Die Objekte lagen teils direkt unter der Ackerscholle, teils hatte sich zwischen sie und die Ackerscholle eine Schichte angewehten Sandes geschoben. Nachdem sie zu bestehen aufgehört hatten, waren sie von einer schwachen Sanddüne zugedeckt worden. Auch K. Žebera2 konstatierte bereits in anderen Gebietsteilen des Elbelandes ähnliche Sandanwehungen über uralten Fundstätten. Diesen Sanddünen sowie weiteren günstigen Umständen (Bodenbearbeitung erst in jüngster Zeit,3 die schwache Ackerkrume der Terrasse verhindert eine Tiefackerung über 20, höchstens 30 cm) verdanken wir, daß uns die einzelnen Objekte bis zum heutigen Tage erhalten blieben. Die Elbe fließt jetzt in einem regulierten Flußbett 750 m südlicher. 85. Viz pozn. 75. 86. Podle H. Schwabedissena (1. c, 256) bylo toto sídliště ze tří stran obklopeno rákosím a z jedné strany otevřenou vodou, „inmitten eines grossen Schilf-, Moor- und Wassergebietes, dessen Rand 1 Km und mehr entfernt lag." 87. Na této půdě sice v současné době dosahují zemědělci vysokých sklizní různých druhů zeleniny (ne však obilí), nezbytnou podmínkou ale je vydatné umělé zavlažování. V době, kdy zde žil lid kultury zvone, pohárů, muselo být podnebí ještě sušší než dnes, neboť v nedalekém Chrástě byly v roce 1928 prokopány hroby tohoto lidu, ležící pod dnešní hladinou spodní vody (J. Böhm 1. c, 106).
24
Die Grabungen in den Jahren 1956—-1957 — Wertung der Objekte und ihre Interpretierung. Im Jahre 1956 wurden im nördlichen Teil der Sandgrube zwei Gruben durchgegraben. In einer dieser Gruben fand sich eine altúnětitzer, zweihenkelige Amphora (Abb. 6:2) und in der zweiten der Teil einer Schüssel (Abb. 6:3). Bei der Durchforschung der südlichen Sandgrube im Juni 1957 wurden auf einer Bodenfläche von 195 m2 insgesamt 86 Pfahlgruben aufgedeckt, 6 Gruben größeren Ausmaßes, ein Kinderskelettgrab und zwei kleinere Kleibodenblöcke. Nach der Stellung der Pfähle zeichnen sich ganz deutlich die Grundrisse zweier Wohnstätten •— der Hütten Nr. I und II — ab (Abb. 3). Beide haben eine annähernde Rechteckform, ihre Achsen sind übereinstimmend von Ost nach West ausgerichtet. Die Bodenfläche der Hütte I maß 75 m5, die der Hütte II etwa 30 m2. Die Wände der Hütten bildete eine seicht in den Boden eingelassene Pfahlkonstruktion, die einst vermutlich mit Flechtwerk durchflochten war. Nach den noch gut erkennbaren mittleren Pfahlreihen zu schließen, deckte sie ein Satteldach, das an den Giebelseiten über den eigentlichen Wohnraum hinausgeragt haben mochte. Nach den Scherben im Inhalt der Grabgrube und ihrer Orientierung (Süd-Nord, das Gesicht gegen Osten gekehrt) läßt sich schließen, daß das Grab, in dem ein etwa vierjähriges Kind bestattet worden war,- aus der gleichen Zeit stammte wie die Siedlung. Es war dicht an der Innenseite der Ostwand der Hütte II in die Erde vertieft worden und scheint sich mit der Zeit zum Teil unter diese geschoben zu haben. Das Kind war somit direkt im Wohnraum begraben worden. Es ist nicht ausgeschloßen, daß dieser zum ersten Male in Kozly beobachtete Brauch in der Kultur der Glockenbecherkultur bloß bei Bestattungen von Kindern sehr geringen Alters in Anwendung gekommen war. Keramik und Steingeräte Die Keramik läßt sich behelfsweise je nach dem Ausbrennen und der Art der Herrichtung der Oberfläche in drei Gruppen einreihen. Die Funde der Gruppe I (weißgraue, ockerfarbige bis orangenrote Oberfläche, der Bruch entweder a) grau oder b) von gleicher Farbe wie die Oberfläche) und die der Gruppe II (grauschwarze oder graue Oberfläche, dunkler Bruch) decken sich mit dem Material der Kultur der Glockenbecherkultur. Hingegen weisen die Funde der Gruppe III (dunkle, polierte Oberfläche, schärferes Ausbrennen) bereits den Charakter der Ünetitzer Keramik auf. Die Keramikbruchstücke sind durchwegs von geringem Ausmaß. Mit Ausnahme der Amphora (Abb. 6 : 2) und der Schüßel (Abb. 6 : 4) konnte keines der übrigen Gefäße rekonstruiert werden. Die Scherben gehören insgesamt zehn Typen der keramischen Erzeugung an. Es handelt sich um folgende Formen: 1. ein glockenförmiger Becher, 2. ein becherförmiger Krug, 3. eine Schale mit gerade zugeschnittenem, nicht verdicktem Rande, 4. eine Schale mit verdicktem, einwärtsgezogenem Rand, 5. eine Schale mit schwach eingezogenem Hals und aufgerauhter Schulter, mit vier zungenförmigen Vertiefungen in der Aushöhlung (Abb. 6 : 4), 6. eine Fußschale (Abb. 8 : 5), 7. ein flacher, diskusförmiger Teller mit zugespitztem Rand (Abb. 6 : 2) 8. eine tellerförmige Schale mit niedrigem Rand (Abb. 6: 1), 9. eine zweihenkelige Amphora des altúnětitzer Typs (Abb. 6 : 2), 10. ein Löffel mit kurzem, vollem Griff (Abb. 8:4). Den der Schale mit aufgerauhter Schulter verwandten Formen begegnen wir auch auf den jungäneolithischen Řivnáčer Stationen.11 Die Bearbeitung der kotigen Gefäßoberfläche —• vor allem der Vorratsgefäße — mit den Fingern ist nicht allein in der Ünetitzer Kultur bekannt, sie tritt auch bei der Řivnáčer Keramik in .Erscheinung. Von den beiden tellerförmigen Formen war in der Glockenbecherkultur bisher keine bekannt gewesen. Diese Formen gelten allgemein für ein typisches Merkmal der Michelsberger Kultur, doch sind sie auch in der Nordgruppe der Trichterbecherkultur11 und der mitteldeutschen Altmegalithkeramik16 eine laufende Erscheinung. Sie haben überall einen ausgeprägten Siedlungscharakter. In Böhmen wurden sie einmal in einer Grube in Begleitung eines Michelsberger tulpenartigen kleinen Bechers aufgefunden (Üsti n. L.)20 und in zwei Fällen auf Siedlungsstätten ohne besondere Begleitumstände (Čáslav-Hrádek,19 Koudelov21). Das äneolithische Alter in den beiden zuletzt erwähnten Fällen bleibt, ebenso wie bei dem Tellerfragment aus Vysocany-Burgstätte Palliardi in Mähren22, unbestimmt. Formen, die den altúnětitzer Amphoren (Abb. 6 : 2; 9) ähnlich sind, fand A. Stocký zusammen mit Keramik der Glockenbecherkultur auf dem Gräberfeld in Řež26 sowie L. Hájek in der Grube von Jenštejn.-- Unter den Werkzeugen aus Stein ist ausschließlich nur die Spaltindustrie kleiner Formen vertreten. Glattgeschliffene und gebohrte Werkzeuge fehlen gänzlich. Die kulturelle Zugehörigkeit der Siedlungsstätte und ihre Datierung Das gemeinsame Auftreten beider Keramikarten — jener der Glockenbecherkultur und jener der altúnětitzer Kultur angehörenden — läßt sich auf zweierlei Art erklären. Entweder war die Siedlungsstätte zweimal besiedelt gewesen — einmal mit der Kultur der glockenförmigen Becher und zum anderen Male mit der altúnětitzer Kultur —• oder aber es hatte hier bloß eine einzige Besiedlung bestanden und beide Keramikgruppen waren gleichzeitig aufgetreten. Nichts deutet jedoch darauf hin, daß sich die Bauten aus zwei verschiedenen Zeitepochen überdeckt hätten. Die Grundrisse beider Hütten sind im Großen und Ganzen deutlich kenntlich und einer ist vom anderen unabhängig. Dieser Umstand würde einer einphasigen Besiedlung entsprechen. Und den gleichen Aufschluß gibt uns auch die statistische Analyse der Keramik (Tabelle). In der Gesamtzahl der aufgefundenen Scherben nehmen die der III. Gruppe nur einen geringen Bruchteil ein — 4,09%. Sie stammen aus keinen eigenen Objekten, sondern waren jedesmal mit Keramik der Glockenbecherkultur vermischt. Damit ist uns der mehr oder weniger exakte Beweis der gleichzeitigen Funktion beider Keramikarten erbracht und ebenso auch des gleichzeitigen Bestehens der Glockenbecherkultur und der altúnětitzer Keramik. Auf Grund der altúnětitzer Formen können wir diese Sied25
lungsstätte an das Ende des Äneolithikums ansetzen, d. h. unmittelbar vor den Beginn der Frühbronzezeit. L. Hájeks Datierung der altúnětitzer Kultur noch ins Äneolithikum dürfte zweifellos richtig sein.33 Falls aber die Sied-lungsstätte in Kozly bereits dem fortgeschrittenen Stadium der Glockenbecherkultur angehört38"39, dann muß das Auftauchen einer verzierten Keramik, die doch für die Anfangsperiode dieser Kultur typisch ist, einigermaßen überraschen. Aber erstens konnte die Zahl der Formen, die noch im Stile des Anfangsstadiums (des Stadiums der Expansion) verziert waren und diese Anfangsperiode überlebten, vielleicht nur beschränkt gewesen sein (in Kozly entfielen auf 164 Scherben der Gruppe Ia-b, II bloß 11 mit Stempel- und Furchenmuster verzierte Scherben und ihr Anteil an der Gesamtzahl beträgt bloß 6,7%), und zweitens konnte es sich bei diesen Formen auch bloß um eine, auf eine bestimmte Lokalität beschränkte Erscheinung gehandelt haben. Doch wie dem auch sei, auf alle Fälle wird uns die Entscheidung darüber, ob die unverzierte, aus vereinzelten Gräbern oder zufälligen Funden herrührende Keramik der älteren oder der jüngeren Phase angehört, sehr erschwert und mitunter ganz unmöglich sein. Die Besiedlungstypen der Glockenbecherkultur und deren Beziehung zu den Besiedlungen der jungäneolithischen Řivnáčer Stufe Schon seit der Zeit, da man der Glockenbecherkultur die ersten, übersichtlichen Studien widmete, erregte die auffallend geringe Anzahl von Siedlungsstätten, die in krassem Gegensatz zu der stetig wachsenden Zahl von Gräbern und Gräberfeldern stand, unsere besondere Aufmerksamkeit. Aus Böhmen liegen bisher publizierte Berichte über neun Lokalitäten von Siedlungscharakter vor (Lovosice — Grube mit Feuerstätte;44 Prag-Krc — Scherben aus der Kulturschichte;45 Prag-Kobylisy — Grube;4' Chudonice, Semice — ohne nähere Angaben;50 Kolin — 12 Gruben;48 Nebovidy — eine Grube;49 Lysolaje und Jenštejn — rechteckige Grubenhäuser.50 In Mitteldeutschland sind Spuren von Siedlungen nur in 6 Lokalitäten festgestellt worden. Die größte Siedlungszahl lieferte bis jetzt Mähren.62 Fr. Kalousek führt etwa fünfzig Siedlungen an;63 hievon entfallen auf Wohnstätten nur einige wenige Objekte (Šlapanice,64 Vanovice,56 Střelice,58'59 Těšetice.80 In Oesterreich, West-Ungarn,61 Bayern,62 West-Deutschland83 und Schleswig-Holstein64 sind Spuren ehemaliger Siedlungen immer noch eine Seltenheit. Die eigentliche Siedelungsform konnte somit bis jetzt nur an einigen wenigen Stellen aufgedeckt werden. Nachgewiesen sind bereits dreierlei Typen von Hütten: 1. Quadratische oder rechtwinkelige, zur Hälfte in den Boden eingelassene Stuben von 3,5 bis 4,5 m (Jenštejn, Střelice, Těšetice), bisweilen größeren (Oltingen)66 oder auch wieder kleineren Ausmaßes (Lysolaje). Eine ähnliche Hütte aus Easton Down (Wiltshire, England)89 maß 3,5 X 1,2 m. Die Hütte in Vanovice ist in Anbetracht ihres Ausmaßes eine Ausnahme. 2. Kreisförmige oder ovale teilweise Grubenhäuser von 3 bis 5 m Durchmeßer (Nähermemmingen,85 Oltingen, Ayrshire, Easton Down.70 3. Ueber der Erde stehende Hütten mit Pfahlwänden und Satteldach, 6 bis 10 m lang. Diese Art Hütten konnte bisher nur in Kozly73 festgestellt werden. Die angeführten Wohnstäten sind durchwegs kleineren Ausmaßes und enthalten bloß einen einzigen Raum. Dies deckt sich vorläufig mit unseren heutigen Vorstellungen von den sozial-wirtschaftlichen Verhältnißen im jüngeren Äneolithikum. Ganz gleiche Typen benützte auch im böhmischen Jungäneolithikum die einheimische, Landwirtschaft betriebende Einwohnerschaft. Rechtwinkelige, zur Hälfte in den Boden versenkte Stuben bildeten in der Řivnáčer Stufe die gangbarste Wohnstättenform :74 sie waren schon in früherer Zeit bekannt (Hutberg bei Wallendorf, Kreis Merseburg)80 und setzten sich auch noch in der älteren Bronzezeit fort.81 Ueber die großen, kreisförmigen Hütten unterrichten uns die Berichte C. Ryzners über die Ergebnisse seiner Grabungen in Řivnáč bei Žalov (Bz. Prag-West).86 Es ist durchaus nicht ausgeschlossen, daß diese Hütten einen neuen Wohnstättetyp darstellen, der in Zentraleuropa erst am Ende des Äneolithikums82 seinen Einzug hielt, vielleicht im Zusammenhang mit dem Aufkommen der Glockenbecherkultur. Bloß die auf der Erdoberfläche stehenden Häuser der Řivnáčer Stufe sind uns bisher unbekannt. Der Umstand, daß die gleichen Typen von Wohnstätten sowohl vom Volke der Řivnáčer Stufe wie auch von der Glockenbecherkultur errichtet wurden, deutet darauf hin, daß die Wahl in diesem Zeitabschnitt nicht an die ethnische Zugehörgkeit gebunden war, sondern vielmehr an Boden- und Klimabedingungen. Schlußfolgerung Die Grundrisse der' Hütten auf der Siedlungsstätte in Kozly konnten nur dank den dort bestehenden besondersgünstigen Bodenbedingungen erfaßt werden. Im Gegensatz zu früheren Annahmen, daß das Volk der Glockenbecherkultur ein unstetes Leben geführt und daher keinerlei Spuren dauernder Siedlungsstätten hinterlassen habe, müssen wir heute das Vorhandensein ganz richtig angelegter, wenn auch vielleicht nur kurzfristig benutzter Ansiedlungen zugeben. Die ganze, weite Umgebung der von uns untersuchten Siedlungsstätte ist mit einer Schichte leichten, warmen, bald mehr, bald weniger durchgefaulten Schottersandes bedeckt, der in der Urzeit, vom landwirtschaftlichen Standpunkt gesehen, außerordentlich arm gewesen sein mußte.87 Wie es den Anschein hat, muß es unmöglich gewesen sein, in der Nähe der Besiedlung auch nur ein Feld anzulegen. Die Möglichkeit, daß das Innundationsgebiet für Zwecke der Landwirtschaft ausgenützt wurde, ist freilich nicht von der Hand zu weisen. Vermutlich war die Weidewirtschaft und der Fischfang die hauptsächlichste Ernährungsquelle der Ansiedler von Kozly. Übersetzt von A. Schebek.
26
